Uskutečnit film s tak nejistým rozpočtem byl také svého druhu sportovní výkon, tvrdí Počtová, která se svou hrdinkou došla až do základního tábora.
Dál jste už jít nechtěla, nemohla, nebo vás nepustili? Zrovna u K2 je celkem náročná záležitost už jen do základního tábora dojít. Cesta tam je dlouhá kolem 130 kilometrů a většinu času jdete po největším ledovci světa. Což je jen hrouda kamení a ledu. Pak dojdete do pěti tisíc metrů nad mořem, kde je už jen 50 procent kyslíku. Já jsem veskrze kavárenský povaleč, takže jsem před expedicí nijak zvlášť netrénovala. Ani na to nebyl čas.
 |
Proč? Peníze jsme sehnali teprve tři týdny před bezpodmínečným odjezdem. Výš bych pravděpodobně i vyšla, ale neměla bych absolutně šanci držet krok s horolezci. Můj mladý kameraman to naštěstí zvládal, takže máme záběry až skoro pod první výškový tábor, z šesti tisíc metrů. Dál už jsme stejně nemohli. Potřebujete speciální povolení od pákistánské vlády a v prvním výškovém táboře ani nebylo místo ve stanu na přespání, o výbavě nemluvě. V základním táboře máte v noci ve stanu třeba jen minus 5 až 10, o pár metrů výš už je to třeba minus 15.
Fascinuje vás výkon Kláry bez ohledu na to, že je žena a matka? Fascinací bych to asi přímo nenazývala. Obdivuju každého, kdo si za něčím jde a je schopen pro to hodně obětovat. Samozřejmě mě podobné zaujetí u Kláry zajímá o to víc, o co já ho nejsem schopna. Donutit se hýbat mě stojí hodně vypětí. Ale upřímně, natočit film s nejistým rozpočtem byl pomalu taky sportovní výkon. Téma ženy a matky pro mě nebylo přímo klíčové, ale rozhodně podstatné. Když leze muž, většinou se ho nikdo nezeptá, co budou dělat doma děti. U ženy je to téměř první z otázek. Klára má se svou rodinou strašně silné propojení, takže to navíc přirozeně vyšlo z reality. Rodina ji hodně drží, podporuje, prolíná celým filmem.
Nastal okamžik, kdy jste jedna či druhá chtěly s filmem skončit? U mě nikdy. Naopak jsem za film hodně bojovala. Od začátku až do konce. Někdy jsem byla třeba dost fyzicky unavená, ale to nebylo tak podstatné. Za Kláru mluvit nemůžu, ale jak ji znám, podobný okamžik taky neprožívala. Film spíš zaznamenal okamžik, kdy chtěla skončit s lezením, ale to je součást příběhu. Obzvláště u horolezců, kteří se rozhodují, jestli budou znovu riskovat svůj život, nebo ne.
Může vůbec film zprostředkovat vedle krásy hor pocit jejich dobyvatelů? Pro mě je těžké na to odpovědět. Já tam byla a tu krásu zažila. Nevím, jak to od sebe oddělit. Můžu jen doufat, že se to podařilo, příběh je vystavěn dramaticky. To je věčná otázka, zda je film schopný pravdivě přenášet emoce. Já myslím, že ano, a ve finále dokáže i mnohem víc. Často točím cestopisy. Na místě je to samozřejmost. Pak zpětně v televizi koukám, kde jsem byla, připadá mi to neuvěřitelně krásné a říkám si, jak to, že jsem to tak intenzivně nevnímala i tam.
Za pandemie zachraňují nabídku kin právě dokumenty. Může to jejich pozici u diváků posílit? Doba je naprosto bláznivá. Ani lidé z oboru jako náš distributor nejsou schopni předpovídat chování diváků. Osobně si nejsem jista, jestli se svět ještě vrátí do kolejí před pandemií. Rozhodně se něco změnilo a ještě se hodně měnit bude. Ostatně bylo načase.
