Juliette Lewis, mokrý sen všech, co v 90. letech neprodávali LTO, a tudíž měli čas chodit do kina; herečka, která se v životě zapletla když ne jen s výbornými filmy, pak určitě a pouze s výbornými rolemi (viz třeba Takoví normální zabijáci nebo Manželé a manželky); směs androgynní lolitovské naivity a vulgární sexuality bílé spodiny.
Na loňském debutu You’re Speaking My Language ovšem měla jen dvě skladby, které poslouchám – a ještě je to kýč. Na letošním albu Four On The Floor už ani to.
Nechci se pouštět se do morálních soudů na základě způsobu produkce, ale ať už byla Juliette jakkoli nezávislá a upřímná komediantka, the Licks dopadli jako hudební projekt hollywoodské hvězdy, která se rozhodla mít cool špinavou kapelu, a nikdo jí to nezatrhnul.
Přes uhlazenou kombinaci našlápnutého (to slovo je vyčpělý přesně jak hudba, kterou označuje) punku z garáže, r‘n‘r a hard rocku bych se přenes, kdyby ta kombinace po třech posleších nenarážela do placatosti a banality.
Juliettino chraplavé ječení a vyhrávky kolegů, kterým bych říkal amatérští studioví hráči u Guns’n’Roses, nepřejdou přes PSČ Kalifornie, a tak tam, kde by mohli dojít k nějaké syrovosti, došli si dát pivo k bazénu.
A přece: Juliette je třeba vidět! Oči, rtíky Haribo Macht Kinder Froh Und Erwachsene Ebenso®, nosánek nahoru, dětské tvářičky ještě ve třiatřiceti, tělo, před kterým by Iggy Pop uvažoval o nízkoenergetické dietě, ale stejně jak u Iggyho – čert jako by do toho luntu vjel. Takže desky považuju jen za pomůcky ke koncertům, kde se dervišové svíjejí a svlíkají se do spodek.
Pátého listopadu tohle měli předvést v pražském klubu Roxy. Nepředvedou. Juliette a její skupina koncert odpískaly, protože zrušen byl varšavský koncert, který měl tomu pražskému předcházet a nastaly prý problémy s dopravou. Tak snad někdy příště...
JULIETTE & THE LICKS - Four On The Floor
CD 33:39 min., v Česku distribuuje CDirect
