RECENZE: Ani jediná zbytečná skladba. Judas Priest jsou stále při síle

Heavymetalová legenda Judas Priest, která je aktivní od konce 60. let, drží laťku stále vysoko i v 21. století. Britská kapela pravidelně vydává desky, které si odnášejí vysoká hodnocení. Aktuální album Firepower nebude výjimkou.

Judas Priest na koncertu v ostravské ČEZ Areně (25. června 2015) | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Jako producent se vrací Tom Allon, který Judas Priest pomáhal nacházet typický zvuk na vrcholu jejich kariéry a naposledy s nimi pracoval na sklonku 80. let. Není tedy divu, že Firepower tepe jako za starých časů.

Firepower

80 %

Autor: Judas Priest

Pravda, typický ječák zpěváka Roba Halforda se posunul spíše k barytonu, ale neztratil nic na síle a přesvědčivosti, což je v žánru základ. Takže Judas Priest už neoslňují frekvencemi, z nichž by praskaly skleničky, ale hlavní zpěv dál celkem dobře slouží svému účelu. Ve spojení s nabušenými kytarami a přesnými bubny v titulní skladbě nebo možná v ještě lépe šlapající písni Lightning the Strike je to stále ta působivá a nekompromisní hudba jako dřív.

Ještě podmanivější je Halfordův posunutý hlas v pomalejších tempech. Dokazuje to klenutá rocková balada Never The Heroes, jež pojednává o vojácích na vodítku, kteří jsou obětovaní ve válkách, ale ve skutečnosti touží po míru. Zde se Judas Priest podařilo spojit ostře kvílející kytary v refrénech s libově temným zvukem basy ve slokách. A k tomu přidává poselství, které zpěvák odsekává po jednotlivých slabikách. Never The Heroes patří právem k vrcholům celé nahrávky.

Obal desky Firepower

Je to vůbec v první řadě kvalita rockového písničkářství, která dělá z Firepower více než dobré album. Co by bylo platné, že kapela hudbu skvěle odvede, kdyby nebylo co zpívat a hrát. Recenzent britského Guardianu srovnává třeba kytarovou linku v písni Traitor’s Gate s tvorbou Metalliky, když píše, že James Hetfield by za takovýto riff zabíjel i před třiceti lety.

A tak by šlo pokračovat, na desce Firepower prakticky není zbytečná skladba, a to jich kapela nasázela čtrnáct o celkové stopáži lehce pod hodinu. Působivé.

Jedinou „výtkou“, která může zaznít, je skutečnost, že album nepřináší prakticky nic nového. Jistě, to je pravda. Otázkou ovšem je, jestli po Judas Priest někdo v roce 2018 ještě chce, aby byli inovativní. Kapela má své pionýrské období za sebou. A pokud stále dokáže fanouškům dávat to nejlepší, a zdá se, že ano, pak není co řešit.