Jsou to jen Stones, ale máme je rádi

29. července 2003 16:56

Zatímco Václav Havel pronášel vleklé úvodní věty, přírodní efekty k tomu dodávalo snad Jeho Satanské Veličenstvo. Start nedělního koncertu Rolling Stones provázely blesky, rockové hromy pak obstarala masivní zvuková aparatura.

Píseň Brown Sugar (1971) byla ideální peckou na rozjezd, zvláště když se ke slovu dostal saxofonista Bobby Keys, který ji prozářil uvolněným sólem.

Úvodní hitový balíček připomínal retrospektivu, která se s každou písní přibližovala k současnosti. Start Me Up byl řízný rockový kousek z roku 1981, následující You Got Me Rocking kapela natočila na album Woodoo Lounge (1994). Nervní song Don't Stop, ve kterém si Jagger zahrál na kytaru, byla vlastně jediná loňská novinka.

Muzika Stones se slévala do jednoho proudu, ve kterém čas nehrál roli. Vlastně tím kapela řekla, že se vůbec nezměnila, jak to u legend bývá. Spoléhala se na charizma Micka Jaggera, Keithe Richardse, Rona Wooda i Charlieho Wattse a šetřila vizuálními efekty, které obstarala mimořádně rozsáhlá projekční plocha.

Countryrocková skladba Wild Horses přinesla volnější, ležérnější tempo, při kterém Jagger přestal chrlit text a romanticky se rozezpíval. S písní You Can't Always Get What You Want mu více pomohlo publikum, ovšem kapela trochu ztrácela dech. Bluesrockový kousek Midnight Rambler, který nahráli na album Let It Bleed (1969), vrátil Stones více do hry. Tato jadrná skladba, ve které Jagger hraje na foukací harmoniku, se valila v rytmickém klubku kytar, harmoniky či kláves. Zde byly kořeny Rolling Stones, k nimž se kapela ráda a ku prospěchu letenského koncertu vracela.

Jistě, Mick Jagger a spol. mohli sázet jeden hit za druhým (včetně Angie, Ruby Tuesday, Love Is Strong, Anybody Seen My Baby, atd.), ale asi by je to úplně nebavilo, a tak si dělali radost kousky jako Tumbling Dice, jejž rytmicky masírovala dechová sekce. Nebo spustili spontánní píseň Happy, kterou zpíval Keith Richards, zatímco Ron Wood ležérně vybrnkával táhlé tóny na steel kytaře. Když se pak Stones semkli na malém pódiu, které čnělo jako ostrůvek z davu, nastolili takřka domáckou atmosféru. Přišla chvíle pro robustní, nátlakový kousek Neighbours a jejich slavnou píseň Street Fighting Man o deziluzi studentských bouří z šedesátých let. Další klasická skladba Sympathy For The Devil tikala v tanečním rytmu, Stones ji vyšperkovali pódiovými efekty včetně ohňů a s pomocí tančícího a zpívajícího publika z ní učinili soukromou party.

Královnou koncertu se stala doprovodná zpěvačka Lisa Fischerová. Kdykoli se přidala k Jaggerovi, muziku obalila atmosféra jejího emotivního, soulového hlasu. Skladba Gimme Shelter s vypjatým vokálem Fischerové, to byla nejzářivější chvíle koncertu. Naopak při písni It's Only Rock'n'roll (But I Like It) spadl kapele řemen a tento legendární kousek o lásce k rock'n'rollu zaváněl sebeironií. Kdysi se tahle píseň zařezávala člověku do uší stejně jako halekačka Honky Tonk Women, jejíž letenskou vlažnost překřičelo publikum.

V závěru koncertu se v žilách Stones více rozproudila krev. Písně Jumpin' Jack Flash a (I Can't Get No) Satisfaction kapela vypálila jako nadšenou vzpomínkovou salvu.

V porovnání se stadionovými koncerty na Strahově v letech 1990 a 1995 hráli Stones vlažněji. Na druhou stranu jim zůstalo charizma kapely, která si přes všechny vrásky a propady energie udržela autenticitu. Ukázalo se, že i stadionový kolos může mít svou výrazně lidskou tvář. Vždyť jsou to jen Rolling Stones, ale máme je rádi.

Předkapely - glosa

Olympic a Brainstorm, dvojice odlišných osudů

Brainstorm a Olympic dvě zcela odlišné předkapely vystupovaly na pražském koncertu Rolling Stones. Obě jsou vlastně východoevropské, ale v jejich osudu se odrážejí uměle přibrzděné i svobodně rozvinuté ambice.

Olympic sice hrál v šedesátých letech ve Francii, ale pak se cesta na západ uzavřela a Olympic zůstal nakonec doma. Sehrál roli domácí hvězdy se všemi plusy a minusy, které izolace a nezdravé politické klima přineslo. Čtyřicetiny kapely, které Petr Janda na Letné připomenul, vstoupily i do písní Otázky, Dědečkův duch nebo Osmý den. Olympic je odehrál standardně, jako na svém loňském jubilejním turné, ostatně lidé nic jiného od Jandovy kapely nečekali.

Lotyši z kapely Brainstorm jsou teprve na startu, o kterém mohl Olympic kdysi jen snít. Jejich předchozí album Online se prosadilo v západní Evropě, nyní mají novinku Adaybeforetomorrow, kterou vybrušovali v londýnském studiu Abbey Road. Na Letné Brainstorm zahráli muziku, která láká jakousi severskou zasmušilostí a melancholičností. Jejich písně plynou ve středním tempu, které mají rády britské kapely Travis nebo Coldplay. K tomu Lotyši přidali i "své" folklórní prvky v písni Gala Komma. Jsou melodičtí, zpívají anglicky a dokážou svou muziku rockově rozhýbat. Mají šanci, již Olympic nezískal. Mohou se teoreticky stát třeba příštími Rolling Stones.