Zároveň však z ní nikdy nevymizelo silné a kultivované slovo a originální styl.
Zásluhou pražského nakladatelství Baobab, které za čtenáři vyslalo knihu-artefakt Říkadla a kecadla (s podtitulem Pokusy pro děcka), před námi nyní Ivan Diviš (1924-1999) stojí také jako tvůrce poezie pro děti. I když: skutečně pro děti?
Čtyřiatřicet textů, napsaných pravděpodobně v první polovině 60. let, objevil básníkův syn Martin. Ten, kterého Diviš opakovaně zmiňuje ve svém deníkovém monumentu Teorie spolehlivosti a jemuž patří slova, v knize datovaná rokem 1962: "Tati, kdyby se pět tisíc mravenečků vychcalo do lahvičky, vešlo by se to tam?"
Na podobně komickou strunu jsou naladěna i Říkadla a kecadla. Diviš se v nich pohybuje mezi naivistickou stylizací se škobrtajícím rytmem a kouzelnými rýmy "kuželky - velký" nebo "kolena - slona" a poetikou nesmyslu, známou třeba z limericků Edwarda Leara.
Jednou promluví obecnou češtinou, jindy svou řeč archaizuje. Občas se rozvypráví, nejčastěji o zvířatech nebo o všedních věcech, občas dokáže být lyrický (Vyletím jak šídlo/ nad louku nad studánku/ celý z vánku), občas však čtenář sotva stíhá sledovat, kudy se básníkova imaginace ubírá a co se nám to v knížce vlastně sděluje.
"Bývá to pohádka pro dospělé," píše Diviš, "Žádný nugát ani želé/ Žádné zlato ani třepení/ Vlasy zarůstají v hřebeni." To už je výsostné básnění, žádná kecadla a říkadla.
Na rozdíl od Emanuela Frynty a jeho Písniček bez muziky, které překladatel také psal pro svého syna a které jsou řemeslně dokonalé, je Ivan Diviš ve svých "pokusech pro děcka" spontánnější.
Formální kvalitu s gustem rozbíjí, neohlíží se na linearitu děje a posouvá texty k rozostřenému absurdnímu vyznění. Je mu bližší tajemství než pointa - ostatně i knížka Říkadla a kecadla obsahuje pro Divišovo veškeré psaní ten příznačný "důležitý stroj", který "jmenuje se nepokoj".
