Za tklivých tónů jednoho z největších hitů Eltona Johna se před červenou oponu lascivně vplíží Jan Bidlas. Oděn do zlatavě lesklého obleku kroutí zadkem a přepaluje zženštilá gesta. Bizarní karaoke podtrhuje nechutný mikrofon ve tvaru penisu.
A to není jediné místo v první premiéře sezony pražského Národního divadla, kdy publikum zůstane bez hlesu nevěřícně koukat. Bidlasova postava – vyžilý homosexuál Pan Charles, který svou late night show Gay Over postavil na ostentativní homosexualitě – pálí jeden nekorektní vtip za druhým. Do nastalého ticha se nikdy nezapomene slizce zasmát.
Režisér Braňo Holiček zpracoval na půdu Nové scény specifický kus současného amerického dramatika Paula Rudnicka nazvaný Jsme v pohodě. Právě zvolený název prochází celým představením jako mantra – Rudnick totiž divákům nabídl defilé postav, které se těmito slovy uklidňují a ujišťují o tom, že je vše v pořádku.
Věřím v lepidlo
Lucie Juřičková hraje matku, jejíž všechny tři děti se trochu vymykají (lesba, transsexuál, milovník BDSM), Jana Boušková pak ženu, která se po ztrátě homosexuálního syna upnula na ruční práce („Nevím, jestli věřím v boha, ale věřím v lepidlo a růžovou flísovinu.“). O Bidlasovi, kterého v jeho pokleslé show mohutně podporuje polonahý Patrik Děrgel mávající plyšovým penisem, už byla řeč.
Jsme v pohodě se rozpadá do čtyř částí. První tři jsou čistokrevné stand-upy. Hrdinové stojí před oponou a vedou více či méně vtipné monology do mikrofonu. Teprve ve čtvrté části se všechny postavy potkávají v klasické činohře. I když dosavadní pestrá mozaika výstupů, které by obstály samy o sobě, náhle působí slepeným dojmem a výsledná pointa očekávaně, je novinka zajímavým kusem.
Jsme v pohoděNárodní divadlo (Nová scéna) premiéra 26. října 2017 režie: Braňo Holiček hrají: Lucie Juřičková, Jan Bidlas, Patrik Děrgel, Jana Boušková, Sarah Haváčová, Adam Vacula |
Váha inscenace totiž tkví v její autentické nejednoznačnosti. Na jednu stranu dovede rozesmátého diváka popíchnout, třeba v překvapivém vstupu Lucie Brychtové. A na druhou stranu zase příliš rozněžnělého stylově uzemnit, třeba když se Pan Charles, který sám sebe označuje za „buznu starého střihu“, až démonicky vysměje požadavku diváka, aby pomohl bojovat za rovnoprávnost gayů.
Jsme v pohodě dokazuje, že se i na půdě první scény dá o nejcitlivějších tématech mluvit s velkou mírou nadsázky, aniž by přitom kdokoli kohokoli zesměšňoval.
A to je v době, kdy stále útlocitněji tancujeme okolo korektních a hlavně neutrálních pojmů a dojmů, dost úlevné zjištění.
