Grandville líčí příběh jezevce podobného Jamesi Bondovi, který žije v paralelním světě parních strojů. Ale Talbot je u nás znám déle, hlavně díky velkému albu Dobrodružství Luthera Arkwrighta a díky psychologicky laděné Pohádce o zlobivé kryse.
Co vás tak fascinuje na věku páry, v němž se Grandville odehrává?
Dnes, kdy je všechno z plastu, se mi zdá parní věk vizuálně velmi přitažlivý, je hezké vidět ty staré věci jako něco čistě estetického a nepřemýšlet nad tím, jak funkční nebo pohodlné ve své době skutečně byly. Byl to svět z dnešního pohledu značně romantizující – pokud tohle zkombinujete s prvky science fiction, stvoříte svět obývaný silnými příběhy. Navíc Jules Verne je pro mě, ještě spolu s Albertem Robidou, skutečný zakladatel science fiction a opravdový vizionář.
Přestože se situace lepší, v Česku je komiks považován za okrajový žánr a široké publikum ho stále chápe jako čtení pro děti – hlavně kvůli slavným českým dětským komiksům. Setkal jste se s podobnými stereotypy?
Ano, i když v Británii se čtenářská obec hodně mění: za několik posledních let se komiks etabloval jako plnohodnotný žánr a jako grafické romány vycházejí všechny žánry napříč literaturou – velmi málo z nich je sci-fi, ve formě komiksu se čtou milostné příběhy, autobiografie, reportáže. V knihkupectvích i na veletrzích se už komiks velmi dobře etabloval. Dokazuje to i titul, který jsem získal na Univerzitě v Sunderlandu: doktor uměleckých věd za přínos umění jako spisovatel a grafický umělec. Jsem tedy doktor komiksu.
Vaše Pohádka o zlobivé kryse je však zacílená na děti a dospívající.
Ano, ale musíte rozlišovat dva druhy příběhů: Pohádka o zlobivé kryse je příběh se sociálním námětem, který má co dělat s psychologickými traumaty sexuálního zneužívání a je nakreslen realistickým stylem. Vím o několika zemích v Evropě, kde tuhle knihu používají v terapii se zneužívanými dětmi. Grandville je naopak steampunkový detektivní thriller se zvířecími postavami, které jednají jako lidé, navíc udělaný stylem kresleného filmu, jako napínavý příběh. Jsou to odlišné světy, skutečně si lze jen těžko představit dva vzdálenější póly komiksu.
Vzpomenete si na svůj první publikovaný komiks?
Byl to příběh hloupého undergroundového hrdiny, jakási parodie na superhrdiny, kterého jsem stvořil v roce 1973. Po dokončení školy jsem byl nějakou dobu nezaměstnaný, a tak jsem začal kreslit podobné komiksy a nabízet je vydavatelům. Byl jsem tenkrát velkým fandou amerického undergroundu. V roce 1978 jsem začal pracovat na Dobrodružství Luthera Arkwrighta, který začal vycházet v časopise Near Myths. Album se sebranými díly vyšlo v Británii souborně v roce 1982. Pro mě to byl první pokus stvořit inteligentní čtení pro dospělé – grafický román stejně bohatý jako klasická beletrie.
V čem se tedy Arkwright lišil od superhrdinů?
Klel, zvracel, žil sexuálním životem. Teď to zní hloupě, ale tenkrát to bylo šokující, nakreslit něco takového. Ale když normální knihy takové věci obsahují, proč by nemohl komiks? Spojil jsem tedy dvě linie příběhu – jedna má co dělat s politikou, náboženstvím, sexem a filozofií a od ní se odštěpuje druhá, tedy dobrodružný příběh. Volně jsem se nechal inspirovat stylem Williama Hogartha, otce britského komiksu z 18. století, promítla se určitě i moje fascinace filmy Leoneho a Coppoly.
Blonďatý Arkwright vypadá jako anděl...
Podobá se Davidu Bowiemu, že? Blonďaté vlasy, na první pohled andělský, má v sobě podivnou čistotu, provází ho aura poloboha. Chtěl jsem, aby v reakci na machistické hrdiny byl Arkwright spíš androgynický tvor.
Máte desítky cen, jste otcem kresleného románu, přitom se označujete za samouka. Jak to tedy je?
Umění jsem svým způsobem studoval, jen to byl strašný zmatek. Na základní škole si náš učitel nejraději ze všeho četl noviny, takže jsem si mohl kreslit, co jsem chtěl. Asi v roce 1967 jsem stvořil Saxona, reinkarnaci Robina Hooda. Prolezl jsem s jedničkou a dostal jsem se na Wigan School of Art, kde jsem se toho naučil ještě méně. Učili mě abstraktní umělci, umělečtí fašisté, kteří odmítali jakoukoli formu realistického umění.
Takže jste musel dělat abstrakci?
Částečně. Abych nemusel opakovat, horko těžko jsem stvořil nějaké abstraktní obrazy a šel na zkoušku – po cestě jsem zjistil, že je ještě možnost se zapsat na kurz grafického designu. Vešel jsem tam s deskami plnými abstrakcí. Učitele nezajímaly, ale moc se mu líbily ilustrace, které jsem dělal pro časopis Tolkienovské společnosti. Přesto to nebyla škola pro mě – místo kresby jsem se musel učit typografické aplikace. Ale zjistil jsem alespoň něco o grafické přípravě a sazbě knih, což mi v budoucnu pomohlo. Jsem tedy vlastně jen absolvent večerních kurzů kreslení.
