Vaše hrdinka kromě osobního příběhu absolvuje i scény na jevišti ve hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Bylo to už ve scénáři?
Původně ne, přidali to později, aby film dostal nádech komedie; právě v té době jsem totiž tenhle titul v divadle opravdu hrála. Takže dvakrát nasnímali představení a výňatky pak začlenili do filmu.
Potlesk představuje spoustu vypjatých situací, neměla jste sama po náročném dni chuť dát si alespoň skleničku?
Ne, já nepiju. Možná tak jednu na kuráž, když jsem byla ještě hodně mladá a chtěla se s někým seznámit. Ale jistou zkušenost se závislostí jsem zažila – moje matka, profesí rovněž herečka, měla kdysi problémy nikoli s alkoholem, ale s prášky. Ty bolestné situace si pamatuji, taky mě inspirovaly filmy jako All That Jazz. A část té postavy vychází přímo ze mě: jsem to já sama, když mám špatný den. Ve velkém divadle přicházejí velké stresy, znám dobře pocit, že bych někomu chtěla dát pár facek. Umím být i nepříjemná.
V Potlesku působíte skoro dokumentárně, jako by to byla okamžitá improvizace.
Vypadá to tak, ale není, máme skvělé scenáristy a držíme se toho, co napíší. Než jdeme točit ostrý záběr, víme naprosto přesně, co máme dělat, a pokud nastoupí improvizace, držíme ji vždy velice přísně pod kontrolou. Spíše sázíme na intuici.
Můžete přesto hereckého partnera překvapit?
Jistě. Když jsme točili třeba hádku mé hrdinky s manželem, kolega, který ho představoval, byl ze mě naprosto vyděšený. A to jsme tu scénu opakovali celkem sedmkrát.
