Dokázal byste své nejnovější album Signs, které vyšlo v září, popsat jedním slovem?
Ach jo... nevím... počkejte... nevím! Možná energické?
Narážím na to, že býváte označován za bluesmana, ale ve vaší hudbě jsou i prvky gospelu, rocku a vůbec jste obtížně zařaditelný. Vy sám to řešíte?
Míchám spoustu různých stylů, chápu vás. Ale já o tom moc nepřemýšlím. Píšu písničky a nesnažím se, aby pasovaly do nějakých škatulek. Zároveň se však nezbytně nesnažím odlišovat. Prostě se to takhle děje.
Někde jsem četl, že nedokážete poslouchat své rané nahrávky.
Ve skutečnosti se vůbec nerad poslouchám.
Nicméně první album jste vydal ještě jako dítě. Jak jste se od té doby posunul?
Asi jsem vyrostl jako písničkář, ale to je myslím normální. Stejně jako jinak vypadáte v mládí a jinak, když zestárnete, proměňuje se i muzika, kterou píšete.
Platinovou desku jste získal v patnácti. Nepřijde vám to šílené?
No, rozhodně. Když se ohlédnu, přijde mi to celé bláznivé. Ale taky si říkám, že jsem měl kliku, když mě rodiče nechali dělat, co mě bavilo. Hodně tomu pomohlo, že jsem ve škole moc neprospíval, takže hudba pro mě byla rozhodně ta schůdnější cesta.
Na druhou stranu jste asi i díky mládí spadl do problémů s alkoholem a drogami, ne?
Asi bych řekl, že jsem kolem osmnácti dělal všechno, co moji vrstevníci, jen ve větší míře. Ale naštěstí se mi závislosti povedlo zbavit.
Měl jste to štěstí, že jste si zahrál se spoustou slavných muzikantů. Jaké to bylo?
B. B. King a Buddy Guy pro mě byli odmalička velcí hrdinové. A stát s nimi na pódiu bylo jedinečné. Oba se ke mně chovali hrozně hezky, nezacházeli se mnou jako s malým klukem, ale jako s jedním ze svých kolegů, a to bylo fascinující. Asi si dovedete představit, co to pro mě znamenalo. Nezapomenutelná zkušenost. Ale musím se přiznat, že zpočátku jsem byl úplně vyděšený z toho, že bych se s nimi měl potkat.
