„Americký sitcom je dobrý především díky tradici, funguje tam předávání žánrové zkušenosti. To nevytvoříte ze dne na den,“ vysvětluje filmař, který do Prahy zavítal už potřetí v rámci série přednášek pro TV Nova.
Proč by teď měly české televize natáčet vlastní sitcomy, když je zahraniční nabídka tak velká?
To je jednoduché. Jakkoliv můžete milovat hrdiny Show Jerryho Seinfelda nebo Takové moderní rodinky, nikdy je nebudete milovat tak jako hrdiny, kteří pocházejí z vašeho prostředí. Diváci chtějí původní domácí tvorbu, a proto tu jsem.
Potřebujete pro svou práci znát kulturní a politické pozadí země, do které míříte?
Snažím se zjistit si co nejvíc, o Češích jsem se hodně dozvěděl z Osudů dobrého vojáka Švejka. Mám-li ale odpovědět zcela upřímně, ve skutečnosti nic moc vědět nemusím. To je úkol tvůrců, které učím. Vysvětluji jim, jak mohou využít svých zkušeností, talentu a znalostí v cestě za dobrou televizní komedií.
Jak moc je pro scenáristu důležitá zmiňovaná zkušenost?
Velmi. Scenáristické týmy jsou plné mladých, iniciativních a energických tvůrců, často je však brzdí nedostatek zkušeností. Nemají ještě odžito. Skupinka třicetiletých filmařů mi teď řekla, že chce vytvořit seriál o ženách středního věku. Líbilo se mi jejich nadšení, ale už teď vím, že půjde jen o velmi povrchní humor, hlouběji se to nedostane. Cítím to i na sobě. Řemeslu dnes rozumím lépe než před deseti lety.
Říká se, že opakovaný vtip není vtipem. V případě sitcomů to však zcela neplatí. Přátelé, Teorie velkého třesku – to všechno lidé sledují stále dokola a smějí se.
To je jednoduché, sitcomy zastávají stejnou funkci jako vaše oblíbené jídlo. Když vám není dobře, dáte si ho a na chvíli zapomenete na všechno okolo, je vám lépe. Cítíte se tak, protože jste dostali přesně to, co jste očekávali. Když si pustíte Teorii velkého třesku, víte, že Sheldon se bude chovat jako tvrdohlavé dítě a Penny s Leonardem se o něj rodičovsky postarají. Naopak, když se teď chystám do kina na Jokera, vím, že se musím připravit na náročnější zážitek.
RECENZE: Nový Comeback ještě přitvrdil v absurditě a pořád zlobí |
Platilo to samé i pro český Comeback?
Jasně, to je celkem prostý a zároveň lehce obhroublý sitcom. Postavy nejsou reálné, jde spíše o takové klauny. Právě proto však nezklamou vaše očekávání, nevyžadují od vás speciální pozornost.
Nevadí pak scenáristům, že vytvářejí spíše spotřební obsah?
Scenáristé na sebe často mají přemrštěné nároky, jsou velkými znalci oboru, obdivují zahraniční mistry žánru a pak se s nimi srovnávají. Tak k tomu ale nejde přistupovat. Jejich autorskou metou nemá být dosažení zahraničního ideálu, nýbrž vyhovění zájmu diváků. Musím po celém světě často vysvětlovat, že nepíší seriál sami pro sebe, ale pro běžné publikum. To není tak znalé televizní tvorby a nemá tak vysoké nároky.
Zažil jste už opravdový sitcomový propadák?
K tomu mám dobrou historku. Na Novém Zélandu jsem se podílel na seriálu, o kterém později vznikl podcast nazvaný „nejhorší sitcom na světě“, ve skutečnosti ale tak špatný nebyl. Šlo jen o to, že součástí novozélandské identity je hanit a srážet svou práci. Kdyby od toho ustoupili, hned by vše viděli jinak.
