Jeho koncert s trojčlennou skupinou The 4th Dimension 21. května v solidně zaplněném velkém sále Lucerny to jen potvrdil. Přestože takové "palby", jaké známe z některých nahrávek klíčové McLaughlinovy kapely The Mahavishnu Orchestra, už vzal čas, kytarista a jeho kolegové odvedli naprosto špičkový výkon.
Je sice asi škoda, že původní baskytarista The 4th Dimension Hadrien Feraud kvůli zranění ruky absentoval a byl nahrazen Dominiquem di Piazzou, jenž zejména zpočátku v sólech sázel spíš na bezuzdnou rychlost hry než na její smysluplnou výstavbu a snažil se přesvědčit, že pilně studoval stupnice, i on se ale postupem času nechal strhnout a třeba v okamžicích, kdy na baskytaře markýroval téměř sitárové běhy, byl úchvatný.
A takoví byli i ostatní muzikanti. Duší kapely je klávesista a občasný bubeník Gary Husband, jejím srdcem pak bubeník Mark Mondesir, oba (v rozporu s dezinformacemi některých českých médií) McLaughlinovi spolupracovníci z nyní už předposledního alba Industrial Zen (to zcela poslední, Floating Point, vyšlo celosvětově den před pražským koncertem). Právě tato deska byla základem hudby, kterou čtveřice nadšené Lucerně bezmála dvě hodiny hrála.
Některé Husbandovy klávesové rejstříky sice až příliš připomínaly "smoothjazzovou" hudbu do výtahů, jiné naopak skoro šokovaly - bylo legrační, jak při jednom sólu celé hlediště zvedá hlavy a hledá vokalistu, jehož hlas byl ve skutečnosti dosti věrně zahrán na klávesy; šlo zřejmě o Husbandův oblíbený vtípek, na všech muzikantech bylo vidět, že se dobře baví.
K nejsilnějším okamžikům patřily ale ty, kdy Husband přešel od kláves k zmenšené bicí soupravě a rozpoutal spolu s razantním Mondesirem rytmické šílenství, jemuž se rádi podřídili i di Piazza a samozřejmě McLaughlin. Tehdy se v označení žánru jazzrock pomyslně přesouvalo těžiště na druhou slabiku a koncert dostával dokonalou dynamiku.
Kromě několika vyloženě rockových momentů, trochu překvapivého úvodu v bluesovém duchu a převažujícího očekávaného, aplaudovaného a samozřejmě stále vynikajícího typického "mahavišnění" (tedy jazzrockové hry, kdy do pomalých a středních ploch kytarista vystřeluje skutečně rychlopalná sóla ve stylu jakýchsi poryvů či výronů energie) ovšem nechyběly ani okamžiky, kdy se McLaughlin stylem hry vracel ke staršímu, prakticky bopovému způsobu hry, byť modifikované pro svérázně znějící zkreslenou elektrickou kytaru.
John McLaughlin je jedna z nejdůležitějších postav kytary 20. století a jeho vliv nepochybně bude přetrvávat ještě daleko do dalších let. Za svou zhruba čtyřicetiletou kariéru prošel nejrůznějšími stylovými, myšlenkovými i životně-stylovými zákruty a dnes je v pozici, kdy může zúročovat. Tu vypustit ze své kytary hromy a blesky, tu navodit meditativní náladu - všechno udělá perfektně a posluchači mu to právem uvěří.
John McLaughlin & The 4th Dimension
(koncert z cyklu Kytara napříč žánry)
Praha, velký sál Lucerny, 21. května 2008
pořádala agentura Taktika muzika a Stanislav Barek
Hodnocení iDNES.cz: 80 %
