Cesta do Detroitu
Počtáři si již odvodili, že John Lee Hooker se narodil 22. 8. 1917. Stalo se tak na venkovské farmě poblíž mississippského Clarksdale, jednoho ze stěžejních „rodišť“ bluesové historie. Zpočátku se nezdálo, že by mu osud povolil budoucnost bluesmana. Což o to, matku Minnie Ramsey by snad ještě přemluvil, ale otec William Hooker byl nekompromisní kazatel a doma nepovoloval nic než náboženskou hudbu.
Panu Boogie se také říká Pan Šťastný a zde je první důvod: měl štěstí v neštěstí, že když se v roce 1928 rodiče rozvedli, matka si vzala hudebníka Williama Moorea. Díky otčímovi se mohl setkat s legendami jako je Blind Lemon Jefferson, Charley Patton nebo Blind Blake. Nový otec mu dal kytaru (tu první ovšem dostal od bluesmana Tonyho Hollinse, autora písně Crawling king snake, již Hooker později proslavil) a základ pro Hookerův unikátní styl. William Moore pocházel ze Shreveportu v Louisianě, kde se hrálo trochu jiné blues než v mississippské deltě. Jeho písně měly hypnotický, šamanský, jednoakordový základ.
Mladému Johnny Lee začal být Clarksdale těsný a po několika dřívějších návštěvách se v patnácti letech na čas odstěhoval za příbuznými do Memphisu. Pracoval jako uvaděč v divadlech Beale street a New Daisy, účinkoval s mladým Robertem Nighthawkem. Krom toho hrál na rozích snad všech ulic, co jich v Memphisu je, aby si přivydělal pár drobných. Po dvou letech se vrací domů, jenže o jeho směřování se zdá být rozhodnuto.
Po epizodě v Cinicinnati, kde byl členem gospelových kapel Fairfield Four, The Big Six a The Delta Big Four, odjíždí v roce 1943 do Detroitu. I zde se musí nejdříve věnovat více práci než hudbě. Umýval nádobí, dělal správce a později automechanika v Dodge motors resp. Comco steel. Po nocích hrál na domácích večírcích. Nakonec si vybojoval angažmá v jednom z klubů místní bluesové tepny Hastings street.
Jak to ten chlap dělal?
Události nabírají spád. Hooker postupně promíchává country blues Delty a Louisiany s místním městským soundem a k tomu přidává „svoje“. V roce 1947 dostává od T-Bone Walkera elektrickou kytaru. V dubnu 1948 nahrává pro majitele prodejny gramofonových desek Elmera Barbeeho demosnímek Rocks. Barbee jej posílá za Bernardem Besmanem, producentem, distributorem a vlastníkem Sensation records. Výsledek byl hotov 3.11.1948, kdy vyšel singl Sally Mae / Boogie Chillen. Barbee nahrávku podstoupil firmě Modern records, která ji musela pro obrovský zájem několikrát dotisknout. Nakonec se prodej Hookerova debutu přehoupl přes milión nosičů!
Ale byla to B-strana, která se stala slavnou. V čem tkví její úspěch? Hookerův herní styl je naprosto originální. Umí perfektně využívat svého vnitřního „boogie“, míchá různé hudební kořeny a tvrdohlavě pracuje se schématem písně. „Existuje výtečná historka o Lightnin' Hopkinsovi,“ vyprávěl Hooker, „kterej kdysi pořádal jam-session s kumpány vod ZZ Top. Lightnin' přešel z akordu na akord o takt dříve a voba ty dědové mrázové to nechytli. Billy Gibbons přerušil svou hru a řek: “Hele, ty, Lightnin', ty si špatně změnil akord!” A Lightnin' odpověděl: “Lightnin' mění, když Lightnin' chce měnit.” Ta věta by mohla pasovat docela dobře i na mě.“ A vskutku platí. Hooker se často – po vzoru svého otce – držel jediného akordu a občas jej změnil dost nečekaně, takže hrát s ním muselo být docela náročné.
Velkou zásluhu na Hookerově úspěchu má hudební režisér Bernard Besman a jeho nahrávací praktiky. Opravdu neměl ideální studiové podmínky, a proto musel dost improvizovat s technikou. Přesto se mu podařilo podtrhnout Hookerův smysl pro rytmus tím, že mu pod nohy položil dřevěnou desku a snímal jeho podupávání jednou nohou i obounož. Takže Mr.Lucky měl zase štěstí na lidi, i když s odstupem říkal, že Besman neměl o správném nahrávání ani zdání.
Jenže Hooker si s hrou taky hlavu dvakrát nelámal. Jednoduše si sedl a začal zpívat o svém životě:
Jo má matka mě nenechala, abych zůstal venku do noci
Jo máma, ta mě nenechala, abych zůstal venku do noci
Jenže když tě chytne boogie-woogie, tak ti hochu není pomoci
Svůj příběh vystihl v Boogie chillen přesněji (aniž by se zdržoval rýmem), než my zde pomocí tolika slov…:
Když sem přišel prvně do města, scházel sem dolů po Hastings street
a každý mluvil o nějakym Henry swing clubu
Musel sem tam vyrazit ještě tu noc
a když sem byl na místě, řek sem jenom: „Lidičky!“
Tam to fakt jelo!
Jasně, vím svý…
Děcka boogie!
Hooker ovládal umění rozporu. Jeho texty byly často improvizované, ale většinou silné a autentické. Na kytaru hrál naprosto netechnicky, avšak jako jeden z prvních bluesmanů si troufl na desetiminutová sóla.
Firemní nevěrník
Boogie chillen se dostalo na první příčku žebříčku kategorie rhythym & blues a Hooker nahrával o sto šest. V roce 1949 měl další hit Crawling king snake a dva roky nato si Besman zaexperimentoval se zvukem nahrávky I'm in the mood, kde přes sebe nechal třikrát přehrát zpěvovou linku a novým soundem tak dopomohl k dalšímu hitparádovému úspěchu.
Desky se prodávaly, ale Hooker z nich moc peněz neměl, takže se k velké nelibosti Modern records s nějakými smlouvami nepáral a nahrával pro každého, kdo si řekl a kdo zaplatil. Proto existují kromě oficiálních desek i snímky označené pseudonymy. Některé byly čistě formální (John Lee Booker), jiné záludné (Texas Slim) a některé neodolatelně krásné (Birmingham Sam & his magic guitar). Jeho chronická firemní promiskuita možná donutila Besmana k tomu, že odjel do Kalifornie a svět hudebního průmyslu nadobro opustil. Pravděpodobnější je, že Besman s ním na černých nahrávkách spolupracoval a že k odchodu jej donutili rozezlení bratři Bihariové, vlastníci podváděného labelu Modern.
Své „nevěry“ krotí až v roce 1955, kdy podepisuje kontrakt s Vee-Jay records, u nichž vydrží téměř deset let. Dostal i vlastní kapelu (kytara a piano Eddie Taylor, foukací harmonika Jimmy Reed), kterou si on sám chválil, ale podle řady lidí mu ubrala na jeho kouzlu. Rozhodně však natočil řadu výtečných písní jako např. Mambo chillun (1955) nebo Dimples (1956).
Znovuobjevený Boogie man
Od června 1960 si začal získávat i bílé publikum. On a Muddy Waters se překvapivě se zúčastnili Newport folk festivalu, kde mezi akustickými folkaři poměrně vyčnívali. Jako předskokana si na některé koncerty vzal dvacetiletého Roberta Zimmermanna, který si teprve zvykal na své nové jméno Bob Dylan. Začal pravidelně jezdit na turné do Evropy a vybral si na to ten nejlepší čas. V Anglii totiž lidé okolo hudebníka Alexise Kornera startovali bluesový boom. Johnny Lee natočil svůj hit Boom boom (1961) a o tři roky později s ním prorazil do britské Top-20. Tato píseň se zřejmě stala nejčastěji předělávanou písní od Hookera. S vlastní verzi přišli například Yardbirds nebo Animals, v pozdějších letech Bruce Springsteen a Big Head Todd & The Monsters. „Když se na počátku šedesátých let pustily britský kapely jako Animals a Yardbirds do předělávání mých písní, tak mi teprve začalo svítat, co všechno lze s mojí hudbou dělat,“ doznal Hooker.
Právě proto, že se chtěl věnovat více svým nahrávkám, ukončil v roce 1964 smlouvu s Vee-Jay. „Big Legs, Tight Skirt (poslední singl u Vee-Jay – pozn.aut.) byl výrazný titul, ale byl to zas jen singl. A já chtěl nahrávat elpíčka,“ vysvětloval svůj odchod k jiným firmám. Jednou z nejlepších desek té doby byl živý záznam Live at Cafe Au go go s Muddy Watersem.
Hooker (alias The Hook, Po'Slim nebo Iron John) se dobře orientoval i v době hippies. Nechyběla mu „občanská angažovanost“, o čemž svědčí protest-song I don't wanna go to Vietnam (1968), kde zpívá:
Den co den čtu zprávy a vždycky dojde na Vietnam
Den co den čtu zprávy a vždycky dojde na Vietnam
Mám tam haldu známých a možná už je nepotkam
O dva roky později natočil další výchovnou píseň s takřka rapperským názvem Kick Hit 4 Hit Kix U (Blues for Jimi and Janis), kde rázně odmítl drogovou kulturu.
Tuto píseň nahrál již ve svém novém působišti, v Oaklandu. Právě se totiž rozvedl se svou třetí ženou Maudie a potřeboval změnit prostředí. Vzal si auto, kytaru, dvanáct tisíc dolarů a odjel. Jeho rodinný život byl vůbec pestrý. Ze syna Johnnyho Lee juniora se stal zlodějíček a z jeho bratra Roberta kněz. „Nikdy nevím, co by mi mělo přijít trapnější, jestli jeden synek v chládku nebo druhý v kazatelně,“ hodnotil své potomky. „Ani jeden není zrovna takovej, jak jsem si svý syny představoval.“ Otcovo povolání si vybrala dcera Zakiya a zatím stihla vydat dvě desky (Another generation of the blue v roce 1995 a Flavor of the blues o rok později). Soukromý život hrál v textech blues vždy ústřední roli a nejinak tomu bylo i u Hookera. Jednou řekl: „Všechno se to točí kolem stále stejný věci: chlap, ženská, rozbitý srdce a ztracenej domov.“ Coby důkaz by klidně mohl začít zpívat píseň My first wife left me (což je mimochodem nejoblíbenější píseň Nicka Cavea):
Když mi moje první žena pláchla, rozsekala moje srdce na kusy
Když mi moje první žena pláchla, rozsekala moje srdce na kusy
Nemyslím, že potom, co mi zdrhla, ještě někdy ňákou ženskou vezmu si
Jedním z posledních výrazných úspěchů na dlouhou dobu byla společná deska s Canned heat (Hooker'n'heat, 1971). Je to jeden z posledních záznamů, kde můžeme slyšet hráče na foukací harmoniku Al Wilsona, který pár měsíců nato tragicky umírá. Na desce je i Boogie chillun #2, jež vyšla o tři roky dříve než hit La Grange od ZZ Top, který Hookerův hit velmi připomíná a ZZ Top za něj byli popotahováni u soudu.
Následující roky zájem o Hookera opadá a téměř celá sedmdesátá a osmdesátá léta můžeme ve vyprávění vynechat. Za zmínku stojí snad jen herecká epizodní role v kultovním snímku Blues Brothers (1980) a účast na soundtracku k filmu Stevena Spielberga The Color purple (1986).
Znovuznovuobjevený (1989-2001)
Mezi světové hvězdy se vrátil v roce 1989. Řada muzikantů napříč žánry ho považovala za svého hrdinu. Již zmíněný Nick Cave má na pracovním stole fotku Johna Lee hned napravo od vyobrazení Ježíše. „Kolegové od blues“ začali hromadně toužit po spolupráci se svým vzorem. Tyto snahy vyvrcholily, když slide-kytarista Roy Rogers a Hookerův manažer Mike Kappus dali dohromady album duetů se starým bluesmanem. Na desku The Healer přispěli Carlos Santana, Bonnie Raitt, Robert Cray či Van Morrison. Zvláště spolupráci se Santanou si nemohl vynachválit: „Co tenhle Mexikánec dostane ze svýho Paul Reed Smithe, je prostě geniální. Kvůli Carlosovi existuje vlna latin-blues a já jsem mu za to vděčnej. Mám radost, že je letos (po vydání úspěšné desky Supernatural – pozn. aut.) zase na koni. Carlos není pouze cool, on je navíc pravej džentlmen. Miluju toho chlápka!“
Desky se prodalo přes jeden a půl miliónu výlisků, takže všechny budoucí alba The Boogie Mana se již držely osvědčeného modelu Hooker & přátelé. Následovaly úspěšné počiny Mr. Lucky (1991, např. s Keith Richardsem, Albertem Collinsem, Johnem Hammondem či Van Morrisonem), Boom boom (1992, Jimmie Vaughan, Charlie Musselwhite), Chill out (1995, Santana, Rogers, Charles Brown, Booker T. Jones) a Don't look back (1997, produkce Van Morrison). The Best of friends (1998), což je výběr z tohoto období a trojice nových písní (s Ericem Claptonem či Ry Cooderem), byl jeho posledním albem.
Na Hookera se valila jedna pocta za druhou: byl uveden do rokenrolové síně slávy, dostal čtyři Grammy, má svou hvězdu či stopu pomalu v každém druhém chodníku (včetně hollywoodského Walk of fame), pojmenovali po něm ulici v Clarksdale, je mu věnován hudební klub Boom boom room, vycházely o něm knihy, natáčely se o něm dokumenty,…
Kromě přátel se k němu hlásili i přátelíčkové. Docela rozporuplné jsou reakce na manažera Kappuse. Sice byl jedním z hlavních strůjců Hookerova pozdního úspěchu, ale podle některých nebral ohledy na jeho věk a svého svěřence přetěžoval. Dcera Zakiya Hookerová prohlásila: „Ta nejhorší věc, co se tátovi kdy stala, byl Mike Kappus.“
Své negativní zkušenosti s Kappusem má i filmový animátor Gene Deitch. My si ale raději připomeňme Deitchův neuvěřitelný příběh. V roce 1949 přemluvil mladého Hookera, aby na pásku nazpíval staré country-bluesové písně, které slýchával jako dítě. Poté se Deitch přestěhoval z pracovních důvodů do Prahy. Nahrávka ležela spoustu let v jeho malostranském bytě, dokud mu šokovaný pracovník britské ambasády a velký bluesový gurmán Paul Vernon nepřipomněl, jakou cennost a raritu doma skrývá. Po padesáti letech se deska dostala v omezené sérii na veřejnost pod názvem The Unknown John Lee Hooker.
Ale zpět k Mr.Lucky. Poslední roky žil v jakémsi polovičním důchodu a pokud nikde nekoncertoval, trávil svůj čas pendlováním ve svém Cadillacu Brougham se jmenovkou-espézetkou D0C H00K mezi čtyřmi svými domy na kalifornském pobřeží. Říkalo se o něm, že to byl obrovský fanda baseballových Dodgers a když se hrála liga, měl zapnuto několik rádií a naladěno několik stanic najednou, aby mu náhodou nic neuniklo.
Ve svém čestném lóži v klubu Boom boom room byl vídán v doprovodu atraktivních blondýn, které všem představoval coby své ošetřovatelky. Při pohledu na vnady sestřiček to většina lidí považovala spíše za projev jeho dobrého zdraví… Ale Johnny Lee začal být opravdu nemocný. V dubnu roku 2000 musel na radu doktorů zrušit všechny koncerty a podstoupil operaci kvůli cévním problémům. Byl na vozíku a špatně se mu dýchalo. Ale hned, jak mohl, znovu začal koncertovat. Jeho poslední show (prý bude vydán záznam!) proběhla pět dní před smrtí. Zemřel 21.6.2001 ve spánku v kalifornském Palo Altu.
Když se ho publicista Frank Stephan ptal, proč hraje i přes očividnou fyzickou bolest, John Lee Hooker odpověděl: „Protože nemůžu jinak. My nemáme žádnou volbu. Když už pro tebe šéf nemá žádný využití, když tvá bejvalka chce jen peníze, když ti tvá církev zabouchne dveře před nosem, protože stále ještě hřešíš, když alkohol zničí tvoje játra a cigarety tvý plíce a když nenacházíš útěchu v pilulkách, práškách nebo injekcích, tak ti furt přes to všechno zbejvá Boogie.“
 John Lee Hooker |
