Život mimo kategorie
„Mám dojem, že mě Vašek bral spíš trošku jako údržbáře, než řekněme jako partnera, i když pak někde napsal, že mě považuje za svojsky uvažujícího člověka. Ale nikdy mě samozřejmě nepovažoval za intelektuála, což já jsem ani nikdy nepředstíral. Naopak, já se vždycky hrdě hlásil k tomu, že jsem nevzdělanec a autodidakt.“
Oním „Vaškem“ samozřejmě John Bok myslí Václava Havla. Kdo o Bokovi nebude vědět víc, než co říká anotace knihy, která samozřejmě nemůže pominout jeho funkci neplaceného tělesného strážce prominentního disidenta během sametové revoluce, mohl by očekávat, že půjde jen o snůšku pikantních historek z pozadí politické scény.
To by však byl hrubý omyl. Protože celý život Johna Boka je neuvěřitelný. Plný radikálních zvratů, náhod, nepravděpodobností, absurdit. Prostě „barevnej“, jak sám několikrát podotýká.
Muž čtyřiceti povolání
O objektu rozhovoru hodně napoví už první slova Novákovy předmluvy: „John Bok nemluví, John Bok řve. Dílem je to proto, že je nahluchlý, dílem na sebe poutá pozornost, protože miluje být jejím středem, a dílem za to může jeho silný etický náboj.“
Ano, takhle zná Johna Boka každý, kdo ho někdy v životě viděl. Ať už kdysi na demonstracích, v nějakých televizních debatách, kde vášnivě hájil právo a bez servítků posílal „kamsi“ všechny, o kterých byl přesvědčen, že jej pošlapávají, anebo třeba jako „hajzldědka“ na toaletách klubu Radost, což bylo jedno z jeho nejbizarnějších povolání. Jichž, mimochodem, podle vlastních propočtů vystřídal „něco mezi třiceti až čtyřiceti“.
Novák v krátkých kapitolách vede s Bokem vyprávění v podstatě chronologické, každá z kapitolek však má své víceméně uzavřené téma a výsledek pak skládá celou mozaiku. Vše je dokonale přirozené a čtivé, i hovorová mluva nejen tázaného, ale i tazatele, která obvykle bývá rušivá i v mnohem kratších interview, tady skvěle funguje. Protože John Bok prostě nemůže ani v knize mluvit jako kniha. A Jan Novák se mu jako zkušený literát i dokumentarista prostě přizpůsobil.
Bez ochrany
Život Johna Boka nastartoval už jeho původ. Tatínek, Čech, válečný letec RAF v Británii, ovšem smýšlením komunista (vlastně první velký paradox Bokova života), maminka Angličanka. Tenhle původ nalinkoval život Johna Boka v totalitě. Jeho „kádrový profil“, o křestním jménu nemluvě, samozřejmě nebyl žádná sláva ani přes otcovo stranické angažmá.
K tomu je třeba připočítat Bokovu naprostou otevřenost, přímost, divokost. Když byl jako dítě vyhozen z pionýra proto, že se vysmrkal do pionýrského šátku, byla to jen náhoda. Ze svazu mládeže už „vyletěl“ proto, že se ve svazáckém stejnokroji nechal vyfotit opilý a s cigaretou, snímek připíchl na nástěnku a připsal „Vzorný svazák“.
Bok má za sebou tři pokusy o sebevraždu, dva pobyty na psychiatrii, tři nemanželské syny (každého s jinou matkou) a dvě dcery se svou zákonitou manželkou. „Já zásadně v životě nikdy šprcky nepoužíval. To je, jako kdyby sis myl nohy v ponožkách,“ poznamenává v rozhovoru, který je mimochodem nebývale otevřený i ve sféře protagonistova sexuálního života.
Kerouac po česku
Odpor Johna Boka nejen k vládnoucímu socialismu, ale k systému a jeho takzvaným autoritám jaksi en bloc je patrný z většiny jeho názorů. Ostatně Novák jeho život za totality nazývá „socialistickým On The Road“ – pod vlivem Bokovy oblíbené četby, ke které patřili beatničtí autoři i jejich vzor Ezra Pound.
Zároveň si svoji nonkonformitu tento autor dvou dopisů Gustávu Husákovi a pověstný rváč se zatýkajícími policajty na demonstracích udržuje i v rámci disidentské společnosti. „O Chartě věděl celý svět, ta byla důležitá směrem ven, ale dovnitř nadělala Jazzová sekce soudruhům daleko víc paseky než celá Charta,“ říká otevřeně tento chartista od roku 1978. Tedy říká... Vlastně řve.
