Spisovatel John Banville

Spisovatel John Banville | foto: Douglas Banville

Psával jsem špatné imitace, přiznává král románů i krimi John Banville

  • 0
Spisovatel John Banville (71) je už léta kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu. Román Zkrotit vlka, který teď vychází v češtině, sice napsal autor knih Moře nebo Kniha doličná, na přebalu knihy však stojí jméno Benjamin Black. Pseudonym, který si autor vybral pro své detektivní příběhy.

Proč jste se rozhodl začít psát pod pseudonymem?
Chtěl jsem dát svým stálým čtenářům nějak najevo, že tohle je žánrově něco úplně jiného, než jsem do té doby napsal. Aby si třeba nemysleli, že si z nich dělám legraci. Původně jsem se ale chtěl jmenovat Benjamin White, nikoliv Black, protože tak jsem si říkal, když jsem začínal psát. V nakladatelství mě nakonec přesvědčili, že příjmení Black bude lepší. Mým záměrem nebylo se skrývat, jen jsem chtěl svou tvorbu oddělit.

Představa skrývat se za jiné jméno vám nepřijde zábavná?
Přijde, ale teď už je na to asi trochu pozdě. Skrývání se pod pseudonymem jsem ale poznal z opačné strany. Měli jsme v Irsku spisovatelku detektivek a asi kvůli podobnému stylu si hodně lidí myslelo, že jsem její knihy napsal já. Trvalo mi dlouho přesvědčit je o opaku.

Kdy jste začal psát?
To mi bylo asi třináct let. Zjistil jsem, že knihy nemusí být jen dobrodružné nebo detektivní, jak jsem je znal do té doby. Pochopil jsem, že mohou být také o běžném životě. O tom, který jsem žil a znal. Začínal jsem u toho, že jsem psal velmi špatné imitace příběhů Jamese Joyce.

Oba vaši sourozenci jsou spisovatelé. Vedli vás rodiče k psaní už od dětství?
Nevím, kolem nás v dětství nebylo mnoho knih. Možná tam někde nějaké kořeny jsou, ale myslím si, že to s naším vyrůstáním nemá nic moc společného.

V čem je pro vás psaní detektivek odlišné od klasické románové tvorby?
Je to jednodušší. Detektivky nevyžadují takový stupeň koncentrace jako jiné příběhy. Mám je tak napsané celkem rychle, trvá mi to kolem tří nebo čtyř měsíců.

Co ale příprava na psaní? Rešerše, vymýšlení zápletek, to není složitější?
Ne, já si navíc žádné rešerše nedělám. Psaní je pro mě hlavně věc představivosti. Je to svět, který si vytvořím sám. Myslím, že představivost je v literatuře mnohem silnější než jen popisování skutečných zážitků a prožitků. Je to umění. A možná jsem taky trochu líný.

Kdo je vaším prvním čtenářem?
Nikdo z nakladatelství, všechno jako první čte moje žena. Spoléhám na její názor. Když mi řekne, že je něco dobré, hned si říkám – sakra, Johne, to jsi to fakt napsal tak špatně? A ona mě pak utěšuje, až mě přesvědčí o tom, že je to skvělé.

Dlouho jste se živil nejen psaním, ale i čtením. Byl jste editorem v novinách. Jak na toto období vzpomínáte?
Ta práce mě živila. Byl jsem přesně tím člověkem, o kterém se říká, že přijde do práce, přepíše a úplně změní něčí slova a jde domů. Dělal jsem to pětadvacet let.