RECENZE: Přeslazenost Andoře nesluší. Jinak Neviditelná republika funguje

Román Joana Perugy Neviditelná republika protínají obdiv a láska – k zemi, přírodě, knihám i ženám. Andorrské knížectví, kterému v knize vzdává tak oddaný hold, přitom není jeho domovinou. Narodil se o dvě stě kilometrů dál, ve španělské provincii Aragonie.

Hlavní město Andorry, Andorra la Vella | foto: Profimedia.cz

Svým románovým debutem upozorňuje, že odkud přicházíme, je celkem jedno, záleží spíše na tom, kam jdeme a jaká máme od cesty a jejího cíle očekávání.

Hlavní hrdina knihy, novinář Miguel, přichází do Andorry la Velly znechucen uspěchanou Barcelonou. Tuší, že potřebuje nalézt odpovědi na mnoho otázek, které si sám ještě nestihl položit. Potkává však osobitou knihovnici Mariu, ve které najde zalíbení, sebepoznávání jde proto rychle stranou. Místo toho i on propadá její touze nalézt ztracenou knihu anglické cestovatelky Marian Eyerové z roku 1865.

Trošku reklamní průvodce

Usilovně pátrá, zčásti kvůli sobě, ale hlavně aby polapil srdce půvabné knihomolky. Míří kvůli tomu do jednoho z nejcennějších barcelonských antikvariátů i haciendy významného andorrského bibliofila. Hledá, a aniž si toho všimne, Andorru už má dávno pod kůží. Ačkoliv jej společnost, která bez mrknutí oka rozprodává své cenné přírodní bohatství, v mnoha ohledech irituje. Vřelost místních a jejich kulinářský um však všechno zase velmi rychle urovná.

Není pochyb, že v mnohém je skutečným předobrazem Miguela autor sám. Pojí je příliš společných rysů, než aby se to dalo popřít. Knize to na jednu stranu dobře slouží – kdo jiný než člověk vzdělaný v andorrské historii druhé poloviny devatenáctého století by si mohl dovolit napodobit v krátkých vyprávěních styl starých cestopisů? Na druhou stranu Neviditelná republika, obzvlášť v začátcích, než se naplno rozjede příběh, působí jako prozaicky zdatně uchopený reklamní průvodce.

Neviditelná republika

65 %

Joan Peruga

přeložil Michal Brabec

Nakladatelství Paseka, 2018, 192 stran

Je jasné, že Peruga miluje svůj adoptovaný domov. Přeslazené kudrlinky, přežitá klišé a rádoby básnická přirovnání, kterými své věty šperkuje, však všudypřítomnou lásku dusí a hlavně musely dusit i překladatele Michala Brabce. A to si on ani čtenáři nezaslouží. Smáčení duše kapkami deště i svádějících Šeherezád už jednoduše bylo v literatuře dost.

Zajímavé je, jak si Peruga svůj vypravěčský um před čtenářem šetří skoro do sté stránky knihy. Až v tu chvíli totiž povoluje brzdu a navzdory výše zmíněným lingvistickým zločinům se rozpomíná i na existenci ironie. Třeba když popisuje španělskou náturu, arogantní bibliofilský jazyk nebo novinářskou praxi, které vévodí pravidlo – Jdu tam, kde mi nabídnou nejlepší catering.

Osud Neviditelné republiky, Andorry, je tak trochu metaforou k celé Evropě. Lidé sem stále přicházejí hledat hodnotnější smysl života, krásu a bezpečí, které je činí šťastnými a klidnými. Přesně jako Joana Perugu, když se do Andorry před lety přestěhoval.