Budí soucítění s titulním hrdinou, jenž své až zarytě optimistické vnímání světa vnucuje od srdce k srdci s dětskou nevinností, a zároveň jistou nedůvěru vůči tvůrcům, kteří se s ním na vlně pozitivismu svezli až do Států a do kin.
Hrdina od narození nevidí, zhoršuje se mu i sluch, ale přitom vede vyrovnaný život, do něhož patří láska k oddané manželce, indiánské kultuře a českému trampingu s klobásami a kytarou u táboráku.
Potíž je v tom, že leckteré situace působí aranžovaně. Alespoň to čiší z výrazu všech ostatních s výjimkou hrdiny, jenž kameru prostě nevidí a cizí rozpaky nebere na vědomí. Kráčí světem se srdcem na dlani i na jazyku a od svého okolí čeká totéž.
Indiáni v obýváku
Westernový styl vyprávění se sice nastolí od počátku, ale sama vysněná cesta za moře přijde na řadu až po půlhodině, od obřadu v kostele, kde pár zápasící s angličtinou místním věřícím zazpívá, až po nákupy v indiánské tržnici, kterou žena manželovi přiblíží slovy „stánky jako u nás“.
Právě její věcné popisy vnášejí do cestopisu úsměv a mužova dychtivost zase kacířskou otázku, zda vlastně není do jisté míry milosrdné, že své romantické představy nemůže konfrontovat s reálným obrazem dnešních rezervací, kde indiáni vítají hosta v obýváku.
Jmenuji se Hladový BizonČesko / Slovensko, 2016, 83 min Režie: Pavel Jurda Scénář: Pavel Jurda Kamera: Jiří Strnad Hudba: David Smečka Kinobox: 0 % |
Hrdinovo naivistické nadšení občas vede k trapasům, kolem sebe má však zjevnou produkční podporu, takže strach o slepcovy kroky neznámou krajinou se nekoná.
„Postižený člověk v Evropě je jako indián v Americe, protože ho ostatní často neberou vážně,“ říká Hladový Bizon domorodcům. Ale pořád je lepší ubrat na vážnosti než citově vydírat, chce se dodat nad dokumentem.
