RECENZE: Postižený v Evropě je jako indián v Americe, říká Hladový Bizon

Dokument o putování moravského slepce za indiánským šamanem Jmenuji se Hladový Bizon má dvojí účinek.

Budí soucítění s titulním hrdinou, jenž své až zarytě optimistické vnímání světa vnucuje od srdce k srdci s dětskou nevinností, a zároveň jistou nedůvěru vůči tvůrcům, kteří se s ním na vlně pozitivismu svezli až do Států a do kin.

Hrdina od narození nevidí, zhoršuje se mu i sluch, ale přitom vede vyrovnaný život, do něhož patří láska k oddané manželce, indiánské kultuře a českému trampingu s klobásami a kytarou u táboráku. 

Potíž je v tom, že leckteré situace působí aranžovaně. Alespoň to čiší z výrazu všech ostatních s výjimkou hrdiny, jenž kameru prostě nevidí a cizí rozpaky nebere na vědomí. Kráčí světem se srdcem na dlani i na jazyku a od svého okolí čeká totéž.

Indiáni v obýváku

Westernový styl vyprávění se sice nastolí od počátku, ale sama vysněná cesta za moře přijde na řadu až po půlhodině, od obřadu v kostele, kde pár zápasící s angličtinou místním věřícím zazpívá, až po nákupy v indiánské tržnici, kterou žena manželovi přiblíží slovy „stánky jako u nás“.

Právě její věcné popisy vnášejí do cestopisu úsměv a mužova dychtivost zase kacířskou otázku, zda vlastně není do jisté míry milosrdné, že své romantické představy nemůže konfrontovat s reálným obrazem dnešních rezervací, kde indiáni vítají hosta v obýváku.

Jmenuji se Hladový Bizon

55 %

Česko / Slovensko, 2016, 83 min

Režie: Pavel Jurda

Scénář: Pavel Jurda

Kamera: Jiří Strnad

Hudba: David Smečka

Kinobox: 0 %

Hrdinovo naivistické nadšení občas vede k trapasům, kolem sebe má však zjevnou produkční podporu, takže strach o slepcovy kroky neznámou krajinou se nekoná.

„Postižený člověk v Evropě je jako indián v Americe, protože ho ostatní často neberou vážně,“ říká Hladový Bizon domorodcům. Ale pořád je lepší ubrat na vážnosti než citově vydírat, chce se dodat nad dokumentem.