Herečka Jitka Smutná

Herečka Jitka Smutná při čtené zkoušce inscenace Naše městečko | foto: MDP - Bohdan Frýbort

Jitka Smutná se rizika nebojí

Herečka Jitka Smutná opustila po sedmnácti letech Národní divadlo a přijala nabídku Městských divadel pražských - její zatím poslední rolí je vypravěčka ve hře Thorntona Wildera Naše městečko.

"Nebojím se jít do rizika, a někdy ho dokonce vítám. Odvaha je projev životaschopnosti," říká herečka o odchodu z angažmá, ze kterého "se neodchází".

Odejít z Národního divadla byl náhlý impulz?
Měla jsem pocit, že už nějakou dobu stojím na křižovatce. Ne že bych neměla co hrát. Když pro mě nebyly v Národním velké role, hrála jsem je v jiných divadlech. Mám šťastné období, režiséři se mnou chtějí pracovat. Neříkám to, abych se chlubila - tyhle věci herec moc neovlivní. Spíš jsem se zabývala myšlenkou, zda to není moje vina, že pro mne Národní nemá zajímavé role. Cítila jsem, že jsem mezi skvělými herci a často i režiséry, ale s některými z kolegů jsem se nesetkala na jevišti celých sedmnáct let. Když přišla nabídka z Městských divadel pražských, instinktivně jsem věděla, že je to dobře.

Jaké role byste si přála? Podle typového zařazení jste většinou hrála mateřské typy žen.
Když jsem potřebovala jinou seberealizaci, než jsou tyto role, psala jsem písničky a poezii. Ale nikdy mi to nebylo líto. Herectví je rizikové povolání: nedostatek příležitostí bere sebedůvěru, nadbytek nebo jednostrannost nabídek zase deformuje. Jsem ráda, že už jako mladá jsem se naučila brát čekání na roli s vnitřním klidem. Stejně to mám s poezií. Když nějaký čas nic nenapíšu, netrýzním se tím. Dobrý herec má rád poezii a říká se, že kdo má rád poezii, je i dobrý zahradník. I já jsem duší zahradník. Miluju čekání na pohyb přírody, v níž také nic neuspěcháte.

Jako folkařka jste hrála i s Jaromírem Nohavicou. Nechtěla jste se ke koncertování vrátit?
Už asi deset let se k tomu odhodlávám. Po devadesátém roce jsem přestala vystupovat proto, že jsem se z Ostravy stěhovala do Prahy. Vypadla jsem z ostravské folkové oblasti, v Praze jsem neměla kontakty, a navíc publikum přestal po revoluci folk na čas zajímat. Poslední dobou zase hraju, ale zatím jen na vernisážích nebo pro kamarády. Ale písničky jsem nepřestala psát.

Naše městečko hrajete v netypické úpravě, vaši postavu paní Morganové by diváci v původním Wilderově textu hledali marně...
V originále vystupuje vypravěč, který se na děj dívá z odstupu. V naší verzi jsou průvodci, manželský pár Morganových, kteří sledují okolí, vyvolávají vzpomínky, ale současně jsou také obyvateli městečka, tedy komentátory děje i jeho součástí.

Co je pro vás na Wilderově hře nejpodstatnější?
Zasunuté věci, které se ve mně díky textu otevřely. Je to hra o všedních věcech, to podstatné je v drobnostech. Když poslouchám kolegy, vybavují se mi úplné roje vzpomínek. Doufám, že i diváci si třeba náhle vzpomenou, jak se kdysi vypravovali do školy, jaké měla maminka šaty, jaké vtipy říkával táta. Naše doba je divoká a pořád chňapeme po mezních zážitcích, ale neužíváme si maličkosti všedního dne. Postava dívky Emílie na konci hry říká: Existuje vůbec někdo, kdo si uvědomuje každou minutu? Nesměle parafrázuju autora: snad jen básníci a zahradníci...

,