V předchozích letech získali mimořádnou cenu zlínského festivalu Ája a Fík, respektive jejich hlas Josef Dvořák, ale také Rákosníček a s ním Jiřina Bohdalová nebo Mach se Šebestovou a jejich "otec" Petr Nárožný. Letos se pocty dočkají i Káťa a Škubánek.
"Ta zpráva mě opravdu potěšila. Pro děti pracuji už hodně dlouho a ráda. Dětský divák mě nikdy nezklamal. Přes všechny společenské kotrmelce, které děláme my dospělí, zůstává stejně upřímný, radostný, vstřícný, kritický a čistý," říká Jitka Molavcová, jejímž hlasem večerníčkové postavičky léta promlouvají.
Jitka MolavcováNarodila se v Praze u vinohradského pivovaru. V roce 1970 vyhrála s písní Hany Hegerové Lásko má celostátní pěveckou soutěž Talent 70. Poté úspěšně absolvovala konkurz do Semaforu, kde působí dodnes, nejen ve své nejznámější roli Žofie Melicharové. Věnuje se i vlastním projektům: píše pohádkové knihy, připravuje televizní pořady pro děti, kromě saxofonu hraje na středověké nástroje. V minulosti vystoupila na Pražském jaru. Cenu za mimořádný přínos v tvorbě pro děti a mládež před ní získali mimo jiné Jiřina Bohdalová, Libuše Šafránková, Zdeněk Svěrák či Václav Vorlíček. Loni ji převzal Jiří Lábus. |
Jaký je podle vás dnešní dětský divák? Je možné ho srovnat s tím, kterého jste bavila už v Malém televizním kabaretu?
Doba padá nejen na nás dospělé, ale i na děti, které si to ještě ani tak neuvědomují. My dospělí se za něčím ženeme, pachtíme, stále někam spěcháme a ta rychlost vede často k povrchnosti. A děti to vnímají a myslí si, že to tak má být, že je to správné. Počítačová technika dokáže člověka úplně pohltit a zahltit, je to vlastně báječná hra a děti si přece rády hrají. Teď však najít tu míru, tu rovnováhu. Jak známo, celý svět nefunguje, protože není v rovnováze.
Sama jste na veřejnosti poprvé vystoupila ve čtyřech letech. Měla jste trému?
Tréma provází asi každého, kdo chce něco dělat poctivě a zodpovědně. Nemíjí ani mě. Ale faktem je, že nervozita je největší při přípravě a za scénou. Na jevišti se naštěstí obvykle rozpouští. Jako čtyřletá slečna jsem trému neměla.
Jaká jste byla jako malá holčička? Princezna, nebo spíš raubíř?
Byla jsem hodná, čistotná holčička z pivovaru, která už od dětství milovala operu a básničky. Rodiče jsem čas od času překvapovala tím, že jsem skákala do uhlí.
Jaká byla vaše nejoblíbenější pohádková postava?
Věřím dodnes, že pohádky jsou a že se stále dějí. A v té víře nejsem sama. Jsou se mnou všechny děti. V dětství mě okouzlil král Miroslav z filmové Pyšné princezny, která byla natočená podle jedné z nejkrásnějších pohádek Boženy Němcové Potrestaná pýcha. Tuhle filmovou pohádku jsem tehdy viděla dvacetkrát. Zaujala mě svou lidskostí, citlivostí a nadějí. Jasně rozlišila dobro a zlo. Tady je na celém příběhu nejpozoruhodnější, že ten, kdo chce vládnout lidu, mu musí rozumět a milovat jej.
JIří Suchý a itka Molavcová ve Zlíně a před čtyřmi lety na slavnostním koncertu k 50. výročí založení Semaforu.
Sama jste se později stala vílou v Doktorské pohádce. Jaké kouzlo byste chtěla ovládat?
Chtěla bych uzdravovat lidi smíchem a dávat jim naději.
Máte recept na to, jak žít jako v pohádce?
Ten recept stále hledám. Ale určitě vede přes laskavost, skromnost a taky ohleduplnost a slušnost. Ano, tyto staromódní pojmy, na které se zapomíná, protože jsou nenápadné, neblýskají se tak a nejsou prvoplánové.
Životem vás provází Žofie Melicharová. Máte něco společného?
Máme víc společného, než se na první pohled může zdát. Dělí nás vlastně to, že ona je stále slečna a já už paní.
Když se řekne vaše jméno, mnoha lidem se vybaví váš úsměv. Máte osobní návod, jak se na život stále usmívat?
Ráda prozradím. Pláč si nechávám pro sebe.
Jitka Molavcová hraje kromě saxofonu i na středověké nástroje.
Kdy jste se naposledy zasmála tak, že to nešlo zastavit?
Nedávno jsem navštívila představení Dobřichovické divadelní společnosti. Hráli Sladké tajemství od Raye Cooneyho v režii Jiřího Oberfalzera. Už dlouho jsem se tak nezasmála.
Kdybyste byla dnes malá a měla před sebou dva měsíce prázdnin, jak byste je chtěla strávit?
Určitě s maminkou, tátou a starší sestrou. A užila bych si to daleko víc než tenkrát.
