Vadí vám zmíněné vlastnosti?
Bohužel, tahle mutace se Stvořiteli moc nepovedla. Negativní lidské vlastnosti, které od nepaměti ovlivňují společenská zřízení na celém světě, jsou neměnné. Člověk je nepoučitelný, nebo, pokud poučitelný je, nechce být poučen. Ono je vždycky výhodnější nevědět, páchat hříchy a potom se z nich eventuálně vyzpovídat. To mi mimochodem silně zpochybňuje některé aspektyvíry. Člověk, který žije celý život slušně, nemá zdaleka takovou cenu jako ten, který páchá svinstva a na konci života řekne, sorry.
Sama jste do politiky jednou aktivně vstoupila. Před časem jste kandidovala za ODS v doplňovacích volbách do Senátu a netajila své znechucení z této zkušenosti. Znamená to, že byste to už znovu nikdy nezkoušela?
ODS mě tehdy požádala, zda bych za ni nekandidovala, a já to přijala po dlouhém váhání. Ta zkušenost byla špatná. Jestli proti něčemu vždybytostně protestuji a co považuji za kontraproduktivní, jsou hádky. Nedokázala jsem se bránit tomu návalu lží, nepravd a zloby. Na politické scéně procházejí bez ztrátykytičky jen lidé, kteří nikomu nevadí, protože jsou neznatelní. Ti vytrvávají a těm se daří.
|
Jiřina Jirásková |
|
Jiřina Jiráskova se narodila 17. února 1931. Hned po konzervatoři nastoupila do Divadla na Vinohradech, kde je v angažmá dosud. Celou jednu dekádu od roku 1990 stála v jeho čele jako ředitelka. Na této scéně ztvárnila řadu postav, v současnosti hraje hlavní roli v Návštěvě staré dámya v inscenaci Sto roků samoty. Natočila na 70 filmů. Část života strávila po boku režiséra Zdeňka Podskalského, v jehož filmech také hrála. V současné době je její největší láskou francouzský buldoček Ema a pýchou její zahrada v Malenicích nad Volyňkou. |
Takže do politiky už nevstoupíte?
Já jsem ani neměla potřebu to zkoušet. Byl to tehdy za určitých okolností východ z nouze a já jsem se opravdu snažila pomoct. Osobně potřebu být v politice nemám. Možností, jak může občan pomáhat, je velmi mnoho. Obracejí se na mě humanitární instituce i jednotlivci. Možná kdybych byla v politice, měla bych asi víc možností pomoci. Na druhé straně, už jsem ve věku, kdy je potřeba předat veslo dál.
Pořád ještě pracujete pro dětský fond OSN UNICEF?
Ano. Je to práce, kterou nelze nikdy odmítnout. Moje krédo je, že dokud na světě existuje sebemenší skupina dětí, které jsou nemocné, opuštěné, hladové, do té doby bude existovat potenciální nebezpečí velkých konfliktů. Protože ty děti, které od osudu nedostaly to, co mají jiné děti, se to časem budou snažit získat násilím. Proto si myslím, že práce pro UNICEF je nezastupitelná.
Kdy se začal tvořit váš zájem o věci veřejné?
Už v mládí, ze zkušeností získaných někdy v mých sedmi osmi letech. Jsem válečné dítě a moje maminka se velmi snažila pomáhat rodinám svých přítelkyň, což byly většinou dámy neárijského původu. Maminka se tenkrát velmi angažovala a několikrát byla dokonce zmíněna ve fašistických novinách Vlajka jako židofilka. Nicméně nechci tvrdit, že moje maminka byla nějak výjimečně statečná. Byla přinejmenším paličatá a nedala si nikdy říct. Koncem války a bezprostředně po ní na mě zapůsobily ohlasy z koncentračních táborů a věznic, ale také akty msty na německých občanech, které zhusta prováděli ti, kteří celou válku s fašisty kolaborovali. V té době se poprvé u mě projevila vzpoura, potřeba to nedopustit.
Vy sama jste těsně po válce, jako šestnáctiletá, vstoupila do komunistické strany...
A proto jsem pak cítila takovou zodpovědnost i za věci, které jsem nespáchala a se kterými jsem neměla nic společného. Ovlivnilo to mé postoje v šedesátých letech. Za to jsem pak byla bita a tak dále a tak dále. Z toho vyplývá, že mě záležitosti veřejné zajímaly a vzrušovaly. Vždycky jsem měla pocit, že bych neměla být úplně pasivní.
Postihla vás po válce nějaká křivda osobně?
Po roce 1948 byl můj otec, funkcionář lidové strany, suspendován. Tehdy jsem to necítila jako křivdu, protože jsem si myslela, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Když jsem potom prozřela a zjistila, jak fantastického jsem měla tátu a jak moc jsem mu křivdila, vzbouřilo se to ve mně znovu.
Zájem o věci veřejné bývá spíš doménou mužů, co si o tom myslíte?
Asi je to dáno možnostmi. Ženy mají povinností vždy nepoměrně víc a necítí se vždy tolik povolány. Já však mužům v tomto směru moc nedůvěřuji. Myslím, že jistá empatie, kterou ženská povaha obsahuje, je stejně důležitá jako ratio. A když už mluvíme o rozumu, mužský mozek se mnohdy zakalí rychleji než ženský.
Téměř celý váš život je spjat s Divadlem na Vinohradech. Jak jste tam prožívala různé etapy poválečného vývoje?
První nabídku hrát jsem dostala už na škole od režiséra Jiřího Frejky, který byl mým pedagogem. Divadlo na Vinohradech bylo divadlo mého mládí, měla jsem k němu vztah, vyhovoval mi jeho repertoár. Jenže mezitím se změnilo na Divadlo Československé armády a já jsem nastoupila do zcela jiného divadla, než jaké jsem znala. Prožila jsem tam obtížné období, protože jsem nebyla zrovna hrdinský typ pro uniformu a boj na barikádách. Byla jsem malá, drobná, se sklonem k ironickému humoru. Nic z toho se v té době nedalo na jevišti moc využít. První velká role přišla až v roce 1955, byla to Anna Franková. To už se situace v divadle zvolna uvolňovala.
První polovina padesátých let musela být na Vinohradech dost obtížná.
Tehdy nás tam přišla velká skupina mladých lidí. Byli jsme nezkušení, světa neznalí, ale bylo nám tam vlastně dobře. Byli jsme preferovaní, dostali jsme velkou důvěru. Nepatřila jsem do první linie mladogvardějců, ale byla jsem mezi nimi. Žili jsme společně v kolektivu, ženatí, neženatí, vdané, nevdané. V neděli jsme si vždycky v jedné rodině společně vařili, pravidelně jsme se scházeli, všechno jsme prožívali spolu. Když se na to dívám zpátky, vzbuzuje to ve mně úsměv, i když smutný. Nebylo nám špatně, to bych lhala. Měli jsme se mezi sebou rádi, věřili jsme si. Zasloužilo by si to samostatnou studii, jak naše generace vyrůstala, v čem žila a co jí začalo otvírat oči.
Co to bylo?
Dospěli jsme k závěru, že kupříkladu politické procesy byly vykonstruované a že byli popraveni lidé za něco, co nespáchali. Pořád ještě jsme byli velmi mladí a ta deziluze byla velmi silná. Naše reakce rovněž.
V určité době jste nemohla hrát ve filmu ani v televizi, proč?
Hrozně nerada o tom mluvím, připadám si pak jako chodící žalobkyně, a tak se vůbec necítím. Před kameru jsem nemohla od roku 1970 kvůli svým postojům z let 1968 a 1969 k okupaci sovětskými vojsky. Dostala jsem nabídku, že když postoje odvolám, situace se pro mě takzvaně znormalizuje. Nikdy jsem toho nevyužila. Jenom díky několika lidem, kteří se o to zasadili svým osobním vlivem a nátlakem, jsem se před kameru mohla vrátit v osmdesátých letech. Nicméně jsem do dnešního dne i s tou více než desetiletou pauzou natočila skoro sedmdesát filmů. Nemám si na co stěžovat. Navíc Podskalský mi vždycky říkal, když jsem smutně koukala na obrazovku. V tomhle bys chtěla hrát? Tohle by se ti líbilo?
Napadlo vás v tomto období s herectvím úplně přestat?
Každý měsíc jsem se chtěla stát ženou v domácnosti. Chtěla jsem, aby mě Zdeněk zaměstnal jako svoji asistentku, měla jsem tisíce podobných nápadů. Ale on mě znal víc, než jsem se v té době znala já sama. Říkal, víš, ta tvoje touha panáčkovat je tak silná, že bys to bez divadla nepřežila. Měl pravdu.
Tehdy jste také říkala, že nechcete mít děti, protože si nemůžete být jistá, že byste je vychovala tak, aby byly v té době šťastné. Nelitujete toho rozhodnutí?
To je velmi bolestivé, na co se ptáte. Byl to jeden z mých kapitálních omylů. Jestli jsem se někdy v něčem mýlila úplně, tak v tomhle. Tehdy jsem tvrdila, že jsou jen dvě možnosti. Vychovat gaunera, aby se mu dobře dařilo, nebo vychovat člověka, který bude permanentně nešťastný. Ospravedlňovala jsem si tím nedostatek potřeby mít rodinu. V době, kdy jsem děti už nemohla mít, jsem poznala spoustu rodin, které vychovávaly i několik dětí. A férově, čestně a ty děti byly šťastné, protože byly pyšné na prostředí, ze kterého vzešly, a na své rodiče. Ale to je života běh. Nevěřím na to, že se jednou někde nahoře všichni sejdeme, to by byl taky pěknej bordel. Byla bych tam jako bába nebo jako ta ženská, do které se ti mužští zamilovávali? Vždycky jsem si z toho dělala trochu legraci. Pokud je však člověk něčím opravdu nesmrtelný, tak to jsou jeho děti. Hluboce jsem se v tomto bodě zmýlila, ale naštěstí se tento omyl vymstil jenom mně samotné.
Umíte si představit svůj život bez práce?
Samozřejmě! Podívejte se na moji knihovnu, a to je jen zlomek toho, co mám. Je ještě tolik knížek, které jsem nepřečetla, a je ještě tolik věcí, o kterých se dozvídám poprvé.
Za pár dní odjíždíte na dovolenou do Malenic, kde máte dům po rodičích Zdeňka Podskalského a vlastnoručně zbudovanou zahradu. Nechce se vám tam někdy zůstat napořád?
Zatím ne, divadlo mě pořád baví. Hraji krásné role. Na podzim bych měla natáčet film s Karlem Kachyňou. To je režisér, kterého si velmi vážím.
Takže nikdy neskončíte?
Skončím, až si přestanu pamatovat text.
 Jiřina Jirásková (vlevo) si povídá s Věrou Chytilovou před předáváním cen. |
 Jiřina Jirásková přebírá plaketu. |
 Kandidátka ODS Jiřina Jirásková na tiskové konferenci ve Sněmovní ulici v Praze po oznámení výsledků voleb. |
 Herečka Jiřina Jirásková. |
 Herečka Jiřina Jirásková. |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková jako Alžběta Tudorovna ze hry Ať žije královna |
 Jiřina Jirásková jako Strindbergova Kristína - šedesátá léta |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková přebírá Cenu Thálie za celoživotní dílo za rok 1998 |
 Jiřina Jirásková jako kandidátka na senátorku |
