Paní Jirásková, vy asi nemáte nejlepší formu. Jiřina Jirásková
Jsem trošku v nepořádku. Nedávno jsem šla v dešti z nákupu, v rukou dvě těžké tašky, deštník, a najednou uklouznu na mokrém asfaltu. Od té chvíle jsem znejistila v chůzi a začala se bát.
Když jste mi přišla s hůlkou naproti, bylo znát, že vás všechno bolí. Jak se s tím rvete před diváky?
Vy nejste herec, že? To byste věděl, že vás na jevišti přestane bolet všechno - nohy, zuby i hlava.
Žít do sta? Nevyhrožujte!
V březnu zemřel Vlastimil Brodský, kterého jste si počátkem padesátých let chtěla vzít. Při rozchodu vám tenkrát věnoval album s koncertem Čajkovského, pustila jste si ho letos?
Tu desku jsem z obalu nevytáhla, zato fotografie a Bróďovy dopisy. Psal mi hodně, ale ještě častěji mé mamince, s ní se měl velmi rád. Dopisy končily povzdechem, že určitě nedožije jejích příštích narozenin, ale prý se máma nemusí bát, protože ho s gratulací zastoupí dcera Terezka. Tak to měl zařízené. Jenže nakonec maminka umřela o tři roky dřív.
Brodský odešel dobrovolně. Napadlo vás někdy něco podobného?
Jedinkrát. V půlce sedmdesátých let jsem přišla do televize po letech zákazů na první zkoušku. Kolegové mě hezky přivítali, ale pak se objevili dva pánové, že hrát nesmím. Měla jsem pocit, že se mi tenhle svět úplně uzavřel, a na Nuselském mostě jsem na chvilku chtěla strhnout volant. Můj partner Zdeněk Podskalský doma huboval, že to byl špatný nápad: „Komunisti by rozhlásili, že jsem si namluvil nějakou mladou holku a ty jsi kvůli tomu spáchala sebevraždu.“
I přes smutek v očích z vás září síla. Řekl bych, že se dožijete skoro stovky. Stejně jako vaše máma.
Nevyhrožujte, to bych nerada. Maminka měla výhodu, totiž mne, já nikoho nemám. A nesdílím názor, že je stáří krásné. Přináší slabost, nemoc, a hlavně ztrátu milovaných lidí. Ale klepu to - zatím ve mně zůstává dost energie.
Opravdu jste bez příbuzných?
Mám sestřenice v Jugoslávii. Zůstalo taky několik dobrých přátel, ale už to nejsou vztahy, na které jsem byla celý život zvyklá - vždycky jsem měla vedle sebe maminku a dobrého životního partnera.
Kdo patří k vašim současným přátelům?
Třeba herečky Jana Brejchová a Věra Bublíková jsou životní stálice. Úplně sama nejsem.
Vozíte kamarádky na svou šumavskou chalupu?
Tam jezdím s vůbec největší přítelkyní, se kterou i spím - s francouzskou buldočkou Emou. Někdy si říkám, že jsem v jednom z minulých životů musela být psem, protože její duševní obzor a mentalita mi jsou velmi blízké. Buldočky mám od pěti let a pořád obdivuju jejich krásný, téměř lidský pohled.
Strach z jízdy na kole
Vraťme se ještě k mamince. Byla na váš herecký úspěch pyšná?
Vůbec ne! Neměla vztah k divadlu, považovala ho za takový můj kapric. I když na představení chodila, nijak zvlášť ji to nebavilo, byla reálná žena. Ale milovala mě, sedmdesát let jsme se od sebe nehnuly.
Ta dáma stojí za vzpomínání. Prý si dopisovala například i se slavným fotbalistou Františkem Veselým, to ji zajímala kopaná?
V mládí dokonce chytala v bráně, což bylo nepochopitelné. Tehdy přece ženské nekopaly! Až na mou zvláštní maminku, která si hned za první gáži koupila kajak.
Chtěla mít sportovce i z vás?
Nezdědila jsem po ní bohužel dispozice. Už ve čtyřech letech jsem hledala mušličky na Jadranu a nějak přitom zabloudila, ona mě musela vytáhnout z hloubky.
Opravdu vás žádný sport nezlákal? Nejezdila jste ani na kole?
To jsem se snažila naučit jako padesátiletá ženská, když mě přemluvili k partnerské roli právě s Bróďou. Scénář seriálu jsem si tehdy pořádně nepřečetla a najednou jsem zjistila, že mám kostýmy dvakrát. „Nejtěžší kousky na kole asi nebudete dělat vy, ale kaskadéři,“ vysvětlili mi. „Cože, já a kolo?“ zděsila jsem se.
Začala jste trénovat?
Obstarala jsem si italský model, ale stejně jsem se jezdit nenaučila. Jednou jsem v naší šumavské vesnici slyšela dětský hlásek v okně jedné chalupy: Za vsí učí Podskalský paní Jiráskovou jezdit na kole a ona poráde pade! Než aby děti sledovaly takový cirkus, raději jsem cyklistiku vzdala.
Takhle blbá umřít nemůžeš
Vaše mládí má romantickou epizodu: jak vzpomínáte na školu v krásném kutnohorském klášteře?
Dodnes myslím na ředitelku toho penzionátu, mater Terezitu Kropáčkovou. Byla doktorka filozofie a neobyčejně krásná žena. Uzavřená, ale impozantní. Chtěla jsem se jí připodobnit a jednu chvíli uvažovala, že v klášteře zůstanu, ale pak mi to zkazila latina, ta mi vůbec nešla. Úspěch jsem měla vlastně jen při vánočních divadelních představeních...
Odnesla jste si z kláštera špatné vzpomínky, třeba na tuhou disciplínu?
Spíš na poválečný hlad a zimu. Ale nejvíc mi vadilo, že některé sestry žily na mnohem vyšší úrovni než třeba zahradnice. Ten třídní rozdíl působil depresivně.
Takové pocity vás zavedly do komunistické strany?
Důvodů by bylo na celý rozhovor, ale ano, mimo jiné jsem vstoupila i kvůli sociální nespravedlnosti, která mě pobuřovala.
Nesehrálo roli i proletářské prostředí pražského Smíchova, v němž jste se narodila?
Je pravda, že jsem se s dělníky pravidelně potkávala. Ale tatínek byl úředníkem na poště, takže jsem byla mezi ostatními dětmi holčička v námořnických šatech. Maminka na mě jako na jedináčka krásně šila ze starých šatů svých kamarádek.
O obou rodičích mluvíte hezky. Proč se vlastně rozvedli?
Táta měl k opačnému pohlaví jistý vztah a maminka to neviděla ráda. Podívejte se na jeho maturitní fotku, jaký to byl švihák (opatrně vytahuje z kabelky zažloutlý snímek). Příliš jsem po něm nezdědila, a to mě mrzí, protože byl dost duchovní člověk. Rozešli se, já pak žila s maminkou a tátovi jsem až do jeho smrti zazlívala některé politické postoje. Byl masarykovec, vyložený pravičák, a my dvě měly opačné názory.
Hádali jste se?
Ano, jednou mi tatínek zoufale řekl: Prokristapána, jsi moje dítě, takhle blbá snad umřít nemůžeš! Často jsem si pak vzpomněla, jakou měl pravdu.
Mluvme o politice
Roku 1999 jste neúspěšně kandidovala do Senátu. Byla jste později smutná z minimální politické aktivity vašeho přemožitele Václava Fischera?
Mrzelo mě, že moje skromná představa o pomoci starým nebo bezmocným lidem prohrála v souboji s atraktivní nabídkou společenského vzestupu. Ale nic, já se podle tehdejšího programu angažuju pořád, třeba v Dětském fondu UNICEF. (Následuje čtvrthodinová přednáška o UNICEF, z níž je nejzajímavější tato informace: herečka se na jaře vydá za opuštěnými dětmi do africké Rwandy.)
Kandidovala jste za ODS. Považujete se za přítelkyni Václava Klause?
O přátelství si nedovolím hovořit, ale vážím si ho, protože je vzdělaný politik s čistým štítem. Chci ho mít za prezidenta.
Nevím, jestli má skutečně čistý štít, ale nechci už mluvit o politice...
Když jste se na tenký led pustil, diskutujme.
Jen vidím Klause jinak - s jeho stranou byla spojena řada finančních skandálů a on sám byl hlavním zastáncem ekonomického prostředí, které vyhovovalo podvodníkům.
Jeho vláda nám dala soukromé vlastnictví, podnikání a svobodný trh. Ale pak je tu otázka, jakým způsobem parlament tato práva ošetřil.
Nezlobte se, chci se teď bavit spíš o vás. Už jste naznačila, jak těžké bylo období bez natáčení. Po mnoha úspěšných filmových rolích jste vystoupila ze strany a přišel zákaz. Jak jste se s ním vyrovnávala?
Bolelo to. Ale kdykoli jsem si v televizi pustila nové filmy, ptal se mě Podskalský: „Jiřino, v tom bys chtěla hrát?“ Právě on mi tehdy svým vzděláním otevřel nebývalé
světy.
Jedenasedmdesátiletá herečka, jejíž život je déle než půl století spjatý s pražským Divadlem na Vinohradech. Třikrát odmítla nabídku z Národního, na tu poslední reagovala přijetím funkce vinohradské ředitelky. Tou byla deset let (1990-2000).
S prvním manželem, hercem Jiřím Pleskotem, se sice brzy rozvedla, ale zůstali celoživotními přáteli. Později byl jejím dlouholetým partnerem režisér Zdeněk Podskalský, který zemřel roku 1993.
Členkou komunistické strany se stala hned po válce, vystoupila na konci šedesátých let. V následující dekádě nesměla natáčet filmy. V srpnu 1999 kandidovala za ODS do Senátu, ale proti Václavu Fischerovi neuspěla.
Ze stovek divadelních rolí vyčnívá například její Anna Franková, Kleopatra anebo Úrsula v Márquezově hře Sto roků samoty. Vystupovala také v mnoha televizních inscenacích (Sňatky z rozumu, Život na zámku, Zámek v Čechách) a filmech: Každý den odvahu, Světáci, Sestřičky nebo Fany.
Žije v pražském činžáku s buldočkou Emou, o víkendech jezdí na šumavskou chalupu.
Co jste objevila?
Třeba to, co jsem před chvílí naznačila vám. Vždycky si položit otázku: Když něco nechci takhle, tak jak tedy? Sokratovský přístup k životu, snaha dostat se analytickým způsobem k pravdě, mi imponuje.
Ale filozofováním jste ta léta zaplnit nemohla.
Mohla, kdybych na to měla. Začala mě taky zajímat příroda - Podskalský poznal každého ptáka, který letěl za oknem, a to už dnes umím taky. Ráda vzpomínám, jak jsme spolu piplali sojky a sýkorky, které vypadly z hnízda.
Proč jste bydleli každý jinde?
Maminka byla odkázána na mě a ve Zdeňkově ateliéru na Malé Straně žít nemohla. Chtít po něm, aby se přestěhoval do našeho vinohradského bytu, byl nesmysl, ale moc to nevadilo, prožívali jsme třicet let rande. Někdy i sedmkrát týdně.
Žárlila jste na něj?
To bych si nikdy nedovolila.
Člověk si občas neporučí.
To je ale chyba. Třeba Ivu Janžurovou měl velice rád, na tu jedinou bych snad žárlit mohla. Ale mně imponovalo, že se líbil jiným ženám.
Co vám musel tolerovat on?
Hlavně rozhazovačnost. Dokud nebyly peníze, dovolovala jsem si maličkosti, které jsem mít nemusela. A dnes, kdybych měla na jachtu, možná bych si koupila jachtu, ale zatím je stav mé peněženky úplně normální.
Kdekdo vás má ovšem za boháče. Píší si lidé o peníze?
Dokud jsem ředitelovala, bylo to běžné. Asi jim nedocházelo, že jsem úředník placený podle tabulek. Takoví lidé většinou píší, že jsou úplně na dně a peníze vrátí, což je nepoctivé - tomu se nedá věřit. Snad kdyby někdo přiznal, že nic nevrátí, protože je chudý... Ale to neudělal nikdo.
Bude-li potřeba, zůstanu
Co říkáte na divácký úspěch socialistického seriálu Žena za pultem?
Nedívám se na něj, většinou hraju v divadle. A opakuji, že jsem byla pro televizi dlouho zakázaná, takže k těmto pořadům budu mít vždycky ambivalentní vztah.
Myslíte vztah složitý?
Ambivalentní. Celý život chci být vzdělaná, a jen proto, že někdo neví, co to je ambivalentní, svůj slovník měnit nebudu. Důležité pro mne je, jestli jsou takové filmy třeba o komunistických procesech, protože další rozšiřování lží považuju za nepochopitelné.
S herečkou Jiřinou Švorcovou jste byly v padesátých letech velké kamarádky. Dokonce vám šla na svatbě za svědka.
Byly jsme spolužačky, ale na začátku sedmdesátých let přišel názorový rozchod. Stála na opačných pozicích, a proto nebylo o čem mluvit.
Po roce 1989 jste se už nestýkaly?
Ne, ale rozloučení bylo čestné - většina herců vinohradského divadla s ní po listopadu odmítla vystoupit na jednom jevišti, jen já byla ochotná. Nelíbí se mi žádná diskriminace.
Jaký vztah máte k jiné ženě spojené s vaším divadlem, Dagmar Havlové?
Tu mám ráda, je výborná herečka. Prý už se na jeviště nechce vrátit, ale ráda bych jí nevěřila, a pokud budu mít možnost se s ní sejít, řeknu jí to. Holky z naší rekvizitárny občas hlásí, že se u nich zastavila na kafe.
A co vy, zůstanete na Vinohradech do smrti?
Podle toho, jak bude potřeba. Navíc je možné, že zase někde spadnu, skončím na vozíku, a co bych pak dělala, když tu nejde zařídit bezbariérový přístup?
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková jako Alžběta Tudorovna ze hry Ať žije královna |
 Jiřina Jirásková jako Strindbergova Kristína - šedesátá léta |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Jiřina Jirásková |
 Tak znají herečku diváci Divadla na Vinohradech. Pracuje tu půl století. |
 Jiřina Jirásková |
 Herečka Jiřina Jirásková |
 JIŘINA JIRÁSKOVÁ A EMA. Hereččinou nejbližší přítelkyní je francouzská buldočka Ema. "Někdy si říkám, že jsem v jednom z minulých životů musela být psem," usmívá se Jiřina Jirásková. |
 Jiřina Jirásková jako jeden z gratulantů k narozeninám Václava Klause. "Toho chci za prezidenta." |
