Jiří Votruba totiž propadl vážné hudbě. Stojí třeba za mnohokrát oceněným souborem knih Opera nás baví, Balet nás baví a Divadlo nás baví.
Je těžké předat vážnou hudbu dětem?
Ne, do dětské duše se umím vcítit snadno. Děti nelze podceňovat. Spolupracoval jsem s nimi mnohokrát v cizině a i u nás jsem od začátku věřil, že vážné téma, které je mnohdy vzdálené i dospělým, půjde dětem zpopularizovat. Co je přijmuto v dětství dětskou řečí, už vydrží po celý život.
Kterou operu jste měl rád vy jako dítě?
Komickou Prodanou nevěstu. Prooč bychom se neetěěšiilii... Miloval jsem ji už v dětství, pak jsme ji provedli spolu s Dětskou operou na Nové scéně, pak na Smetanově Litomyšli a u dětí měla super úspěch. Miluji opery Mozartovy, Janáčkovy, Wagnera, Verdiho. Mám heslo Opera forever! I v autě poslouchám operu. A také jazz. I pop.
V poslední době se vaše práce nese ve znamení Mozarta. Jste ještě schopný o něm nebo v něm objevit něco překvapujícího?
Mozart je pro mne kamarád. Myslím, že ho znám téměř intimně. Přečetl jsem o něm kdeco, už asi nemám moc co objevovat, ale pro děti to velký objev může být. Mozart byl po celý život takové velké dítě. A pro vstup do opery je ten nejlepší průvodce.
Jak se vám kreslí?
Výborně. Takového blázínka můžete klidně kreslit, jak se staví na hlavu. To u jiných vážných hudebníků nejde.
Mozarta jste přivezl i do Japonska.
Japonsko je země, kde je všechno jinak, a ani Evropané v Japonsku žijící asi nikdy nemohou pochopit všechno. Japonci snadno přijímají západní kulturu, a hudbu zvláště. Jsou pečliví a pilní a mají cit pro krásu. Tu našli v klasické hudbě a pečlivě se ji učí, už od základní školy je výuka hudby důležitá. Japonské děti mají neuvěřitelné znalosti. Při workshopu ke Smetanově Vltavě jsem s údivem zjistil, že základní motiv skladby znají skoro všechny. A nejen to. Na Okinawě v obchodě s hudbou mi popově laděná prodavačka začala Smetanu automaticky notovat, když se dozvěděla, že jsem z Prahy!
Kreslíte i Kafkovu a Mozartovu Prahu, čím vás fascinuje?
Mozartovu Prahu miluju kvůli hudbě, kterou tu stvořil, kvůli jeho životu na Bertramce, dirigování Dona Giovanniho v Nosticově divadle, diskusi s da Pontem, což byl libretista Dona Giovanniho, která probíhala z okna do okna. I dnes je tu patrných mnoho jeho stop. Cítím je, hlavně když jdu Rytířskou směrem k divadlu.
A Kafkova Praha?
To je jiná kategorie. Pojí se mi se životem v komunistickém režimu. Život v tehdejší Praze jako by byl popsaný v Kafkových knihách. Město bylo šedivé, oprýskané, s podivnou atmosférou v ulicích. Kolem roku 1968 se povedlo vydat Zámek a Proces. To jsem se snažil zprostředkovat ve svých ilustracích. Loni mě oslovil i štáb CNN, provázel jsem je pak po Kafkově Praze. Dnes to už necítím tak silně, to hlavní jsem řekl po pádu komunismu ve snaze ukázat kulturu a dějiny Prahy prvním návštěvníkům. Mrzí mě, že se Praha stává turistickým Disneylandem a je tady málo příležitostí pro špičkovou světovou kulturu.
Například?
Kaplického knihovna. Za takovými věcmi musíme jezdit do Berlína, nebo do Vídně. Ale Malého pražského chodce jsem ilustroval rád a doufám, že moje děti mi rozumějí.
