V listopadu uvedl novou hru MeToo, která se humornou formou dotkla jednoho aktuálního trendu, na leden připravil večer k výročí Československa. Do toho dále píše, skládá, kreslí. Vystupuje v televizi i rozhlase a kromě toho nyní natáčí dokument s Olgou Sommerovou o své osobě. Jiří Suchý si ve svých sedmaosmdesáti rozhodně neužívá pokojný důchod zasloužilého divadelníka. Divadlo Semafor na podzim oslaví šedesát let pod jeho taktovkou.
Co Semafor k blížícím se šedesátinám chystá?
Původně jsme oslavu chtěli dělat v Rudolfinu, pak ve Smetanově síni, ale byly problémy s termíny a financováním. Tak jsem řekl, že to oslavíme u nás v divadle, kde když odsuneme stupně, dá se nainstalovat stolové zařízení. Takto se tam ale vejde jen šedesát lidí. Řekl jsem si tedy, že pozveme šedesát osobností z historie Semaforu a další významné diváky ze světa kultury. Pro ně uděláme VIP představení, které bude brát televize. To samé představení pak odehrajeme desetkrát v klasickém jevištním nastavení pro naše příznivce. Tím se tak naplní ten počet diváků, jako bychom hráli v nějaké velké síni.
Co tam diváci uvidí?
Bude se to jmenovat To nejlepší z nejhoršího. Za historii Semaforu jsme měli asi tak čtrnáct šestnáct propadáků. Což ze stopětatřiceti her, které jsem pro Semafor napsal, není zas tak moc. Třeba Papírové blues z roku 1961. A nebo Sekta z roku 1964, kdy se ode mne odvrátila řada fanoušků. Tenkrát i Jiří Šlitr řekl, že do toho nejde, ať si hudbu složím sám. Tak jsem si ji složil a měla nečekaný úspěch a já ji nakonec slyšel v Národním divadle v provedení sedmdesátičlenného orchestru a s velkým sborem, když si ji Miloš Forman vybral jako intermezza do Šlitrovy opery.
V každém tom propadáku tedy byla čísla či písničky, které velmi uspěly, ovšem už nestačily zachránit celé představení. Uděláme tedy večer sestavený z těchto čísel. A samozřejmě v závěru nesmí chybět veliký blok těch nejslavnějších, to by nám diváci neodpustili.
Dá se vysledovat, že starší hry jsou úspěšnější? Čím to je?
Samozřejmě, tituly, které mají lidé pod kůží, tedy Kytice, Kdyby tisíc klarinetů nebo Čochtanův divotvorný hrnec, se prodávají ohromně. Kdo ví, třeba je to tím, že už nepíšu tak dobré věci. Člověk ale může být občas sám k sobě nekritický. A tak co napíšu, to se mi, samozřejmě, líbí, poněvadž je to humor, jaký mám rád. A pro mne je slovo humor klíčové. V našem divadle prostě divák netrne, jak to s hrdinou dopadne, děj nikoho nezajímá. Je jen prostředkem, na který navlékám fórky a písničky.
Říkám si, že až mi humor dojde, lidé k nám přestanou chodit. A jinak samozřejmě zažíváme výkyvy, ale to je všude. Pamatuji si, že když jsem se byl jednou podívat na Voskovci a Werichovi, tak se Werich otočil k publiku a řekl: „To publikum tady dnes sedí jako tvaroh!“ A já měl přitom pocit, že se všichni skvěle baví.
Bilancujete nyní i osobně?
Nedávno jsem uvažoval, že si musím na těch šedesát let udělat nějaký pohled. Ale jelikož jsem časový štvanec, tak jsem se k tomu nedostal. Napsal jsem nedávno ve Staré frontě ZÍTRA (Suchého blog, který nyní vydává i v tištěné podobě – pozn. red.) poděkování komunistické straně. Poněvadž kdyby nás ona nezačala šikanovat v našich začátcích, tak by se o nás třeba nikdo nedozvěděl. Hráli jsme tehdy v Redutě, zapadlé vinárně a oni o nás začali psát jako o hnízdu reakčního umění. Lidi zbystřili a začali k nám chodit. Takže nám tehdy velmi pomohli a já si uvědomil, že jsem jim dosud nepoděkoval. Tak jsem tak učinil.
Za minulého režimu lidé snadno hledali jinotaje. Je dnes těžší vytvořit humornou hru?
Nejsme satirické divadlo, já jsem se vždy satiry stranil. Zajímavé bylo, že u nás lidé vždy nacházeli jinotaje, mnohdy jsem ani netušili, že to tam je. Udělat tehdy vyslovenou satiru proti straně by znamenalo, že druhý den nejsme. To se nám nechtělo, byli jsme úspěšné divadlo, o kterém se říkalo, že se do něj lidé chodí nadýchat čerstvého vzduchu. A po převratu mne představa, že teď, když se to smí, budeme do všech šít, k sobě nepřipoutala. Je ale pravda, že v některých hrách se se nám mihne něco, co připomíná satiru. Ale to vzniklo zcela bezděčně, protože mě to při psaní napadlo a tak jsem to tam nechal. A diváci to berou. Naposled zabodovala ve hře Šest žen věta: „Pro koho se rozhodnout, když jedni mají pravdu a druhejch je víc?“ Lidé se tomu smějí, protože cítí, že tak to teď asi je.
Je něco, co byste za ty roky v Semaforu udělal jinak?
Všecko. Všecko bych dělal jinak. Dodnes máme na repertoáru nové verze ně kterých starých her: Kdyby 1000 klarinetů, Šest žen, Kytice… Pokouším se tu o nový pohled na staré téma.
A jakou budoucnost s divadlem plánujete? Jaké máte výhledy?
Teď máme jeden veliký výhled. Došli jsme k tomu v nedávných dnech. Začalo to 6. ledna, kdy jsme uspořádali k výročí Tříkrálové deklarace improvizovaný večer ČSR a Tři králové. Povídali jsme si, zpívali jsme písničky od těch stoletých až po současný Semafor. Publikum s námi ten večer ohromně šlo, mělo to atmosféru, podobnou mají jen naše improvizované jazzové večery Co na světě mám rád. I ty jsou nepřipravené a také při nich vždy vznikne výtečná nálada. Tak jsme si s Jitkou Molavcovou uvědomili, že v tom je asi naše největší síla. Najednou jsme prostě zjistili, že večer, který připravíme za půl dne, může být někdy i úspěšnější než hra, kterou píši půl roku.
Co bude se scénou, až jednou opravdu odejdete do divadelního důchodu?
Svého času jsem měl takový nápad, že bych byl rád, kdyby se z divadla Semafor stalo divadlo tradic české hudební komedie. Že by se tam hrály hry Oldřicha Nového, Vlasty Buriana, Osvobozeného divadla i Semaforu. Pak by mi nevadilo, že se to jmenuje Semafor dál, pořád by to bylo těch sedm forem. Ale to jsou předčasné úvahy, poněvadž vy to nevíte, ale já jsem děsně mladej člověk. Vím však, že mne mládí zvolna opouští, za tři roky mně bude devadesát a to už mi začne střední věk. Takže začínám uvažovat, co bude dál. Až to zjistím, dám vědět.
Poděkování KSČChci poděkovat Komunistické straně Československa za to, že mně na počátku mé kariéry dopomohla k rychlému startu do veřejného povědomí. Učinila to svými zákazy a šikanami, díky kterým si mne totiž začali všímat mí spoluobčané, kteří by jinak o mně neměli tušení. Když pak mě odsoudil i Československý svaz mládeže, nasměroval tím do onoho zapomenutého lokálu mladé lidi. Korunu pak tomu nasadilo Rudé právo s články jako Kam kráčí Semafor?, Semafor v říši mlhovin apod. Tím upozornilo veřejnost, že se v Semaforu nehraje podle směrnic KSČ, nýbrž naopak, a to byla úžasná reklama, o kterou se nám postaral stranický tisk. V sedmdesátých letech nám pomohly další zákazy a postihy a Semafor, aniž o to usiloval, stal se pro mnoho našich občanů symbolem odporu proti režimu. Náš odpor byl velmi jednoduchoučký: prostě jsme nedělali to, co se po nás chtělo. Pravda, nebrojili jsme, nevzpouzeli jsme se, protože jsme věděli, že by naše vzpouzení trvalo jen jeden den a že na to právě ona strana čeká. Naběhli bychom na vidle. My jsme jen ignorovali pokyny a občas dělali nechápavé. Ale hráli jsme. A náš divák, ovládající čtení mezi řádky, dešifroval různé skryté narážky a navíc nám působil potěšení, když v našich textech objevoval vzpurné myšlenky, které tam skutečně byly, a my jsme to ani netušili. A tak nejen KSČ, ale i chytrý český divák si zaslouží dík. Tehdy jsem poznal, že dojde-li ke konfliktu mocné blbosti s plebejskou chytrostí, může z toho překvapivě vytrysknout dojem svobody. A za ním se tehdy do Semaforu chodilo. Jiří Suchý, Stará fronta ZÍTRA |
