Nelibost režimu, nečekaná smrt Jiřího Šlitra, několik stěhování, povodně... Slavné divadlo Semafor už přežilo šest velkých pohrom. Nyní čelí sedmé, zásadně se mu nedostávají peníze na běžný provoz. Svízelná situace však jeho ředitele Jiřího Suchého místo stížností na nespravedlnost grantů či magistrát vyburcovala k velké aktivitě, kvůli které si dokonce osvojil práci s Facebookem.
Dalo by se říci, že Semafor zahájil začátkem léta mobilizaci. Chybějí peníze na letošní rok...
Když nás v roce 2002 magistrát požádal, abychom se osamostatnili, že jim to administrativně uleví a že nás bude dál podporovat, tak jsme jim vyhověli. Tehdy skutečně podporovali tak, jak bylo slíbeno. Ale přišli noví úředníci a najednou tam byla jiná garnitura, ta nám už dala grant nižší… Dneska už máme ani ne polovinu toho, co nám slíbili, když nás lákali na zprivatizování. Ve druhém kole osamostatňování divadel už byli ředitelé mnohem chytřejší a předvídali, že se změnou v obsazení magistrátu může přijít i změna grantových pravidel. My jsme vlastně byli spolu s Činoherním klubem a Archou pokusní králíci, co jsme to zblajzli a teď na to doplácíme.
Kolik vás stojí provoz divadla?
Náklady jsou milion tři sta tisíc měsíčně. I když děláme všemožné psí kusy, tak si vyděláme asi tak šest až sedm set tisíc. Takže stejná částka nám měsíčně chybí. Chápu, že magistrát nemá moc peněz, a proto taky nebojujeme s ním, nýbrž s nepřízní osudu. Ale kdybychom tenkrát řekli, že se osamostatnit nechceme, tak jsme na tom dnes asi líp. V červnu jsme zaplatili dluhy a v červenci už jsme neměli nic. Teď financuji divadlo já a pokusíme se to vydržet až do příštího grantu, jestli nějaký dostaneme.
Jak jste museli provoz Semaforu omezit?
Když jsme dostávali původně dohodnutý základ, tak jsme si žili nádherně. Mohli jsme dělat výpravné komedie, kde bylo šestadvacet herců na jevišti. Nyní však musím psát hry, kde je nás pět nebo i tři. Scénografie divadla vzniká tak, že jdeme vybírat do skladu.
A tak je to se vším, já režíruji zadarmo, poněvadž si nemůžeme dovolit režiséra, dělám výpravu zadarmo, kostýmy navrhuji zadarmo. Navíc teď ještě doplácím ze svých úspor, aby dostali herci gáže. My se z toho samozřejmě dostaneme, vybabráme, ale jsem přitištěný ke zdi.
Peníze pro letošní rok jste tedy vyčerpali už v červnu…
V červnu se mi díky grantu vrátilo to, co mně divadlo dlužilo. Takže jsem se zase trochu postavil na nohy. Financuji ho totiž ze svých úspor a ty nejsou bezedné. Teď to vypadá, že vydržím tak do konce října. Jak zvládneme listopad a prosinec, to se uvidí. Přežít se to dá, ale je to způsob trochu nedůstojný. Za těch šestapadesát let, co hrajeme a máme své publikum, bychom si zasloužili asi trošičku jiné zacházení. Ale já z ničeho nedělám tragédii, já tomu prostě čelím.
Uvažujete, že byste snížil počet herců?
My už žádný soubor nemáme, najímáme externisty. Hráli jsme třeba hru, kde jsme vystupovali jen ve třech. Nebo v pěti. Počet účinkujících v naší Kytici jsme také museli snížit. Je to naše nejprodávanější představení, 16. září bude mít osmistou reprízu. To je tak nákladný kus, že i když je stále vyprodaný, pár tisíc na každé představení doplácíme.
Na svých stránkách jste proto vyvěsil devatero možností, kterak Semaforu pomoci.
Chystáme například galapremiéru speciálního koncertu na počest skladatele Kurta Weilla. Aby to bylo něčím přitažlivé, tak jsem k jeho melodiím napsal patnáct nových českých textů. Přes léto připravujeme notový materiál a s Jitkou Molavcovou a s Jiřím Svobodou u klavíru korepetujeme ty úžasný songy. Bude to velice gala se vším všudy, tedy předepsaným večerním úborem, welcome drinkem, nově oblečenými uvaděčkami. A poněvadž je to Kurt Weill, pracuji na jakémsi triptychu na téma Mackie Messer. Budou to tři litografie, které by mohly divadlu přinést slušný obnos – takový malý sponzorský příspěveček, přilepšení tak na tři týdny. Zaplať bůh za to.
Abych nemusel zvyšovat vstupné, vymyslel jsem Předraženou vstupenku. Každý, kdo koupí vstupenku o sto korun dražší, dostane speciální certifikát, že je sponzorem Semaforu. Je o to slušný zájem.
A dále připravuji bibliofilii: Ilustrovanou historii pohrom, které potkaly divadlo Semafor. Vyjde v nákladu pouhých tři sta výtisků a bude stát patnáct set korun. Ještě na ní pracuju, ale objednávky se už hrnou. Výtěžek připadne divadlu.
Jaké pohromy do ní zahrnete a která byla pro divadlo nejhorší?
Těžko říct, všechny nás zaskočily a všechny jsme překousli. Ta první byla, když nás kdysi jistá všemocná strana velice podle vyhnala z divadla v ulici Ve Smečkách. Tehdy nám slíbili, že nám přes prázdniny divadlo zrenovují. Když jsme se vrátili, byla to ruina. A nám bylo řečeno, že divadlo neodpovídá bezpečnostním předpisům a hrát už se tam nebude. Ale jak jsme ho opustili, začalo předpisům odpovídat...
Druhou pohromou bylo, když zemřel Jiří Šlitr. To jsem uvažoval, že bych toho nechal, protože jsem se bál, že to už nikdy nebude Semafor. Ale pak jsem si uvědomil, jakou radost bych udělal těm, co nás předtím vyhnali z ulice Ve Smečkách. Třetí pohromou bylo, když nás začátkem normalizace zakázalo ministerstvo kultury. Čtvrtou pak byly restituce. My jsme tehdy velice vítali, že se lidem vracelo, co se jim ukradlo, ale zapomněli jsme, že hrajeme třicet let v ukradeném divadle. Pátou pohromou byla povodeň v roce 2002 a šestou krize okolo grantů před šesti lety. Zatím poslední pohroma je ta současná.
Při předposlední krizi jste připravil satirické představení Děti kapitána Granta, nyní hrajete hru Mizina číhá, jak na ně reagují diváci?
Zatím jsme to hráli dvakrát, ale na podzim se to zase rozjede. Teď se budu trochu chvástat: kritiky jsou skvělé, lidi se smějí od začátku do konce. I když teď jsem slyšel: „My jsme se tak dobře bavili, ale ono je to vlastně smutný.“ A to jsem chtěl docílit, děláme si legraci z vlastní chudoby a tím vlastně informujeme veřejnost o tom, jak na tom jsme. Jitka Molavcová například hraje ztělesněnou Mizinu. V Dětech kapitána Granta jsme satirický hrot namířili na magistrát, protože ten nás tenkrát velice neseriózním způsobem doběhl, když změnil za pochodu grantová pravidla. Tentokrát nám ale poskytl slušnou částku, tak by bylo velice nefér, kdybychom do něj šili. Že nám to zdaleka nestačí, je jiná věc.
Plánované akce budou mít ohlas u diváků asi velký, ale zachrání to divadlo?
To víte, že ne, je to jen příspěvek. Ale hlavní je, že nás to baví, píše se o nás a třeba se najde sponzor. Pro to, co dělám, existuje módní slovo: zviditelnit. Nikdo nebude sponzorovat divadlo, o kterém se neví. Máme připravený i katastrofický scénář. Kdyby tohle všechno nestačilo, tak na nějaký čas divadlo rozpustím a s Jitkou a se třemi muzikanty objedeme republiku s programem, který jsem nazval Jonáš a Melicharová prodávají Karlštejn. A pojede se dál.
Takže vy jste si nyní vedle vedení divadla, kde působíte i jako autor her a režisér, přibral výrobu knihy, překlad písní a k tomu ještě koncerty?
Ano, a vymýšlím i scénografii galavečera a navrhuji kostýmy. První část Weillova koncertu bude brechtovská a druhá americká. Dáváme si na tom záležet. Ale chtěl bych zdůraznit, že to vůbec neberu jako nějakou oběť. Mě to totiž děsně baví. Já jsem ožil v okamžiku, kdy přede mnou vyvstal takový úkol. Velice mě to nabudilo, začal jsem vymýšlet, psát, připravovat další hru – prostě dřu jak blbej a těším se, že se to záhy zúročí.
Jak tedy nyní vypadá váš den?
Probouzím se velice časně, tak v půl šesté, a hned začnu pracovat, vyřizuji třeba starou korespondenci. Po snídani, okolo deváté, se pustím do další práce, té se věnuji tak do sedmi, kdy večeřím a dívám se na zprávy. A pak jdu ještě pracovat tak do půl jedné do noci. Ale abych zase nebyl tak moc ušlechtilý, hlásím, že po obědě si musím jít lehnout, někdy stačí pětadvacet minut. Jan Werich mi dal tip: on že si sedne do vypolstrovaného křesla a vezme do ruky klíče. A ty když mu vypadnou z ruky, tak se probudí a je svěží.
Od loňského listopadu jste aktivní na Facebooku. Publikujete na něm fotky ze zkoušek, práci na grafikách, vzpomínková videa… Odpovídáte tam na všechny vzkazy sám?
Dlouho jsem Facebooku vzdoroval, ale už rok mám asistentku, která je nesmírně aktivní a precizní. A ta mne přesvědčila, že to má význam. Nemohu se tomu věnovat plně, takže ona mi vždycky přečte, co mi tam přišlo, a já jí diktuji odpovědi či řeknu, co bych tam chtěl dát. A ona to provede.
Vychováváte si nějakého nástupce?
To se mě lidé ptají. Rád bych měl někoho konkrétního, ale zatím mám jen pár adeptů. Možná že divadlo potom skončí, nevím. Hodlám to ještě dělat dalších pětadvacet let. (smích)
Sledujete ostatní divadla? Jaká současná tvorba je vám nejbližší?
Samozřejmě. Chodím do Dejvického, do Dlouhé, do Činoheráku, občas Na Jezerku či na Cimrmany… Bohužel sám hraji hrozně často, takže volných večerů mám málo. Chodím taky do Národního – viděl jsem například všechny inscenace se skvělou Soňou Červenou A sleduji i brněnskou scénu, nebo londýnskou a broadwayskou.
Jaký ohlas mají vaše nové hry ve srovnání s klasickou tvorbou Semaforu?
Už dobrých deset, ne-li patnáct let si s Jitkou říkáme, že atmosféra je jako za Šlitra. My se nepokoušíme být nějak progresivní. Já můžu dělat to, co jsem se naučil za těch padesát let. Co mám zprávy, tak lidé od nás odcházejí a mají dobrý pocit, smějí se ještě cestou v metru. Co víc si můžu přát? Existují tlaky, že bychom měli už dávno zaniknout. To ale musí rozhodnout diváci. Abych to sbalil, mi můžou dát najevo tím, že přestanou chodit. A já už se dovtípím. My máme povinnou návštěvnost sedmdesát procent a tu vysoko překračujeme, máme osmdesát šest v průměru, v zimě až devadesát sedm. A lidé dneska bohužel říkají to, co říkali v letech normalizace, že se k nám chodí nadýchat čerstvého vzduchu.
K tomu čerstvému vzduchu – vidíte nějakou paralelu mezi dnešní dobou a tou minulou?
Ani dnes není klima zřejmě ideální, lidé pořád žehrají. I když, co si budeme nalhávat, žehrání je česká národní vlastnost. Já jsem ale kdysi řekl větu, která se mi teď často vrací: „Kapitalismus je podle mého názoru daleko lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal.“
Na svých stránkách pak Semafor označujete jako „starobylé divadlo, které hledí do budoucnosti“. S jakými pocity do ní hledí nyní?
Tak já mám do budoucnosti připravené čtyři premiéry a už i pár dalších námětů. Plánů je daleko víc, než jich můžu uskutečnit. Dokud to půjde, budu něco dělat.
