Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jiří Suchý pod vodou

  12:51aktualizováno  12:51
Jiří Suchý se usmívá. Klade s rozmyslem slova do diktafonu. Jen občas se šéf divadla Semafor zvedne a odběhne k telefonu. Čeká důležité zprávy. Jeho domovská scéna totiž sídlí v pražském Karlíně a ten je pod vodou...

Máte na krku čtyřiačtyřicátou sezonu a v divadle čtyři metry vody. Nechcete už všeho nechat a sedět někde v suchu?
Já? Ani ne. Mě všechny katastrofy a nepřízně osudu vyhecují. Jsem vlastně tak trochu ve svém živlu. Život mě naučil překonávat problémy, a dokonce když zrovna nejsou, tak mám pocit, že něco není v pořádku.

Takže taková terapie vodou. Vypadá to, jako by jste něco podobného očekával...
Potřeboval jsem se probrat z jakési zpohodlnělosti. Teď musím sehnat náhradní pracoviště - naštěstí kolegové se projevují opravdu kolegiálně a už jsem dostal řadu nabídek. Nevím ještě, zda se rozhodneme pro jednu stálou scénu, nebo zda budeme pendlovat jako za časů bolševika, který nám odebral divadlo v roce šedesát jedna. Taky není jisté, co budeme hrát. Nevím, zda bude reálné provozovat kusy, které máme nastudované, protože výpravy se nezachovaly. Teď sestavuji revui, jmenuje se To nám to pěkně začíná, která bude komentovat naši situaci, protože my jsme od nové sezony soukromý podnik.

Dostal jste do vínku nezdolnost. Ale ten motor, který máte, se nestartuje jen katastrofami. Stále sršíte chutí zkoušet něco nového. Jste teď v sedmdesáti silnější, než když jste začínal?
Musím říct, že jo. Je to možná způsobené i tím, že teď to máme těžší, protože si nedovedete představit, jaký je rozdíl, když je člověk módní artikl, a když jím přestane být. Jak se najednou od něho všechno odvrátí, všichni se nasměrují na nové módní vlny. Udržet pak divadlo je asi tak stokrát těžší než v době, kdy to jde díky enormnímu zájmu samo.

Pokud je člověk v kurzu, tak ho média protáčejí na všech frontách. Vy nyní můžete být paradoxně svobodnější.
V jistém směru ano, ale zase na druhou stranu jsem svázanější, protože musím velmi dobře naslouchat hlasu veřejnosti a do jisté míry se mu i přizpůsobit. Už se mi několikrát nevyplatilo, že jsem si udělal něco jen pro svou radost. To jde u drobné básnické sbírky, ale divadlo, které má čtyřicet zaměstnanců a které musí být plné večer co večer - tam je to složitější, zde se musí dělat kompromisy.

Narážíte na počátek šedesátých let, kdy jste zaskočil diváky poměrně experimentální hrou Sekta?
V době nedávné nás postihla taková druhá Sekta. Byla jí hra, kterou jsme nazvali Tajemství Brunhildiny punčochy. Původně se jmenovala Noc v synagoze, ale protože ji veřejnost poctila totálním nezájmem, tak jsme si mysleli, jestli není problém v názvu. Přejmenovali jsme ji a zase se nechodilo. Já hrál Hitlera a můj kamarád Jethro McIntosh Stalina. Když jsme asi po pětatřiceti reprízách uspořádali derniéru, pozvali jsme všechny naše příznivce. Představení bylo přijato tak bouřlivě, že videozáznam, který jsme při něm pořídili, vydáme na kazetách. Lidé se pak jednou budou divit, proč jsme tak úspěšnou hru předčasně stáhli. Každý fór, každý nápad byl kvitován smíchem, potleskem. Je to taková záhadná alchymie.

A co když je to tím, že publikum nechce vidět Jiřího Suchého v nacistické uniformě?
Možná. Pokoušeli jsme se dělat analýzu, co na tom vadí. Nejhroznější je, že všichni většinou tvrdili, že jim nevadí nic. Jen pan Vaculík řekl, že mu chybí v celém příběhu poetika divadla Semafor, která byla specifická. Že je to celé jako odjinud. A v tom to asi bylo.

Třeba jste jen předběhl dobu. Musíte počkat, až vyrostou v diváky současná mimina....
Já o tom tak uvažuji. Jistý recenzent mně poslední dobou neustále předhazuje, že jsem čím dál tím horší, že písničky a hry, které píšu, nestojí za nic a že bych toho měl nechat. A zamýšlel jsem se nad tím v tom smyslu, který říkáte: možná má pravdu on, možná že já. To se pozná za takových dvacet třicet let, až nebude jasné, který text vznikl dřív a který později.

Všiml jste si tedy, že česká kritika ví vždycky nejlíp, co kdy kdo měl a hlavně jak to měl napsat?
Právě tomu nerozumím. Ten kritik se třeba pozastavuje nad veršem, kde říkám, že láska často léčí rány, které sama rozdává. Prý banalita. Já jsem však v reakci na onu básničku dostal několik dopisů, ve kterých mě lidé prosí o její opis, protože pojmenovala jejich životní problém. Dotkl jsem se tak trochu jejich duše a to je pro mne důležité. Recenzentovy duše se to nedotklo, a kde je chyba, těžko říct.

U t o p e n é   k l e n o t y

Vraťme se ještě na chvilku k vaší zatopené scéně. Kdybyste měl tu moc které tři předměty byste ze Semaforu zachránil?

Největší starost mám o originální kostýmy Voskovce a Wericha z Vest pocket revue. Byly to dvě uniformy po Voskovcově tatínkovi, který byl v Rusku vojenským kapelníkem, jedna bílá a druhá černá. Objevili jsme je u Voskovců na Sázavě. Tak jsem je nechal na vlastní náklady zrestaurovat v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Udělali to geniálně, vůbec nevidíte, že byly ožrané od myší. Měli jsme je vystavené ve foyeru jako vzácnou relikvii. Tak to jsou dvě věci. A jako třetí Šlitrovo piano ze hry Jonáš a tingltangl.

Jaké máte publikum? Chodí k vám i mladí lidé?
Mladí diváci tam mají dost početnou menšinu. V době naší velké slávy za námi chodila veškerá mládež počínaje dělnickou, studenti, vysokoškoláci. Dnes za námi přichází ta část mládeže, která chodí do divadel. Jsou to lidé, kteří si Semafor teď objevili pro sebe, zatímco bývalí fandové ubývají. Jednak umírají, jednak se už nabažili a necítí potřebu nás vyhledávat. Akorát v sobotu odpoledne k nám chodí důchodci, kteří se bojí v noci jít domů, takže tam bývá věkový průměr asi šedesát pět až pětasedmdesát let.

To je vlastně bývalá mládež...
Ano, a jsou velice vděčným publikem.

Nikdy jste se nebál v divadle zaměstnávat mladé lidi, z nichž se posléze staly hvězdy. A i dnes máte v souboru mladé herce.
Ano, máme. A vynikající! Zajímavé je, že když se před lety na konkurzu objevila Eva Pilarová, zůstali jsme stát takříkajíc s otevřenými ústy. Teď jsme dělali konkurz na Pokušení svatého Antonína, vybírali jsme ze čtyřiceti mladých lidí a nevěděli, koho vzít, protože jeden byl lepší než druhý. Nakonec jsme museli přihlídnout k vhodné velikosti.

Jako textaři se vám dařilo dostat do úspěšných písniček směs v dnešní době nespojitelných ingrediencí: nadhled, švih a poezii. Sledujete současnou popovou muziku?
Ne. Ale zaznamenávám vynikající práci se slovem pánů Plíhala, Nohavici, Jiřího Dědečka. Fáma, že už nejsou dobré texty, není pravdivá. Výborná jsou některá muzikálová libreta, co dělal ještě Zdeněk Borovec. Ale i za mých dob byly dobré a nedobré texty. Fakt je, že v populární muzice - co jsem aspoň slyšel - dominuje spíš průměr až podprůměr.

Možná je to tím, že jde spíš o zboží než o umění. Co by měl obsahovat opravdu dobrý text písničky?
Jakýsi slogan, který by to celé nesl, podle kterého by se písnička mohla jmenovat a každý by si ji zapamatoval. Měl by respektovat češtinu, její přízvuky a vše, co s ní souvisí... Ale spíš bych řekl, jaký by být neměl. Nesmí být banální, měl by se vystříhat obratů, které jsme už stokrát slyšeli. Pokud má být vtipný, tak musí opravdu být vtipný.

Napsal jste na třináct set textů. Kolika z nich si považujete?
Našla by se tam stovka dobrých.

To není málo.
Zaplaťbůh za ně. Ale musím podotknout, že by se tam našla minimálně stovka takových, za něž se stydím.

N a   p ó d i u   s   W e r i c h e m

Povodně vrátily mezi lidi tvrdé oběživo: vtipy. Měl jste z nich radost, nebo jste byl spíš rozpačitý?

To je tak typicky české, že dovedeme brát s humorem prakticky všechno. Je to jeden z mála kladů tohoto národa. Obrana humorem.

Stárne humor?
Myslím, že má ohromnou schopnost regenerace. Pořád se přizpůsobuje novým trendům. Samozřejmě, že stárne. Třeba humor Voskovce aWericha může rozesmát toho, kdo se dovede přenést do atmosféry první republiky. Ten z toho má obrovskou radost. Ale kdo žije v jednadvacátém století naplno, toho to už jaksi nebere. Oni měli třeba krásně vystavěné věty. Mnohdy nepotřebovaly pointu, protože byly tak krásně řečeny, že člověk vychutnával jen způsob mluvy. A to už vyžaduje určitou citlivost, které se dnes nedostává.

Jana Wericha jste uváděl v roce sedmdesát sedm na pódium Lucerny.
Bylo to k padesáti letům Vestpoketky. Těžko mohu sdělit, jaký to byl pocit, protože Jan Werich pro mne znamenal nesmírně moc. On a Voskovec vlastně mohou za vše, co jsem dělal. Najednou jsem stál po jeho boku a vedli jsme dialog, který nebyl

KDYŽ DOBA ZLÁ NÁS TUPOU ŠAVLÍ PROTNE

Když doba zlá nás tupou šavlí protne
jak na povel se přestaneme prát
nastane klid a národ tiše zkrotne
a my jen žasnem co se může stát:

Máme se rádi
pijem z jedný flašky
Někdy i láska se k nám dostaví
a pak nám dojde
že je konec frašky
idylka končí klackem do hlavy

Nám totiž velmi odjakživa svědčí
když do nás hrom a bída zabuší
a proto dík za každý nebezpečí
který nám lásku vrací do duší

písnička ze hry Jiřího Suchého Mé srdce je Zimmer frei

vůbec připravený. Pořád jsme se scházeli, že si něco vymyslíme, jemu se nechtělo a pak řekl: Ono nás něco napadne. Tak jsme tam šli a ono nás opravdu něco napadlo.

Je zvláštní, když si člověk něco vysní a začne se to plnit? Vám se to stalo.
Je to zvláštní. Dodnes se nad tím pozastavuji a stále mi nejde do hlavy, že se mi některé věci podařily. Mít divadlo, dvojici se Šlitrem. Když už se stal zázrak s Jiřím Šlitrem, tak po jeho odchodu jsem si říkal, zázraky se neopakují. A najednou tu byla Jitka Molavcová.

Také vám však házeli klacky pod nohy. Když už vás nemohli vymazat ze zemského povrchu, vymazávala vás Československá televize alespoň z archivů...
Zmizel seriál Plakala panna plakala, z něj se podařilo zachránit jeden díl na amatérské nahrávce. Ale jinak je to všechno pryč. Mnoho, mnoho věcí. Začala se točit Nemocnice na kraji města, a protože neměli materiál, tak přehrávali všechny ty, kteří byli nepohodlní. Už si ani nepamatuji, co vše jsme se Šlitrem natočili, ale vím, že toho v archivu moc nezbylo. V rozhlase jakbysmet.

I přes tyto zkušenosti a s vědomím divadla pod vodou platí ještě vaše heslo: Svět nechce být směšnej. Nu což, nechce - nechce. Však my už ho k tomu donutíme?
Myslím, že tak nějak to pořád je.

Jiří Suchý křtí knihu fotografií Karla Gotta.

Jiří Suchý čte otázky na obrazovce počítače při on-line rozhovoru na iDNES.

Jiří Suchý diktuje odpověď na otázku čtenáře asistence

Jiří Suchý kontroluje odpovědi na otázky, které čtenářům iDNES zodpověděl

Jiří Suchý hledí na obrazovku počítače s otázkami čtenářů

Ještě přesně nevím, kdy a kam na dovolenou vyrazím. Už jsem si ji sice plánoval, ale přišla mi do toho nějaká práce. Takže až pojedu na dovolenou, bude to asi do amerického Chicaga nebo ke mně na chalupu.

Jiří Suchý v letošním rozmarném létě. "Budu bloumat po světě, lámat smutku pečetě," praví v jednom svém textu. Se smutkem musí zápolit právě teď, kdy mu voda poničila divadlo.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Pohled do bytu jednoho z vlastníků, který je před představení dostupný v rámci...
RECENZE: V kasárnách si utahují ze schůzí vlastníků bytových jednotek

Podobně jako byl pro Tolkienovo společenstvo prstenu nadlidský úkol donést prsten do Mordoru, jen pro Společenstvo vlastníků téměř nemožné cokoli vyřešit na...  celý článek

Michele Kalmandy jako Renato a Veronika Dzhioeva jako jeho manželka Amélie v...
RECENZE: Atentát na Maškarním plese. Autor zraněním podlehl

Série operních pohrom, kterou produkuje současné Národní divadlo, je vskutku ojedinělá. Zařadila se do ní i nová inscenace Verdiho Maškarního plesu. Vyznačuje...  celý článek

Louskáček - Vánoční teaser
VIDEO: Vánoční sen v listopadu. Na Vinohrady se vrací baletní Louskáček

Divadlo na Vinohradech hostí obnovenou premiéru výpravného klasického baletu Louskáček, vánoční sen. Pražskou scénu čeká pouze devět repríz.  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.