Román Oblouk Jiřího Stránského vydalo Nakladatelství Hejkal.

Román Oblouk Jiřího Stránského vydalo Nakladatelství Hejkal. | foto: Nikola Hronková, MF DNES

Jiří Stránský napsal generační román, jeho životní dílo to však není

  • 2
Dlouho plánovaný a několik let avizovaný generační román Jiřího Stránského je na světě. Jmenuje se Oblouk. Nevzniklo však autorovo vrcholné dílo.

Dvojnásobný politický vězeň komunistického režimu Jiří Stránský (1931) je většinou své tvorby plně vnořen do pohnutých dějin a zejména pak historie Československa. Základním občanským a etickým rysem Stránského knih pro dospělé (jeho bibliografie čítá i tituly pro děti) je lidsky ojedinělá kombinace jasného rozlišování dobra a zla, viníků a obětí, aniž by v tomto rozlišování zaznívaly zloba, patos či ukřičená černobílost.

Román Oblouk má v autorově pozdní tvorbě ambici být dílem úhelným, opusem magnum, které budoucím generacím ponechá zprávu, co se tady ve 20. století, a hlavně v jeho druhé polovině, událo. Spisovatel navíc zhruba v polovině Oblouku vstupuje Intermezzem do děje, snímá ochranné zbarvení fabulace a naplno odkrývá karty: mnohé z příběhů rodů Kohalských a Rommů, na nichž je Oblouk postaven, nesou autobiografické rysy.

Chce to tedy být zpráva velmi osobní, přitom však objektivizující v tom smyslu, že tvůrce nahlíží vývoj rodů a postav v kontextu, v širokém časovém a dějinném proudu. Stránský prostě chce sklenout oblouk.

Kdo, kde, kam, jak

"Včera jsem poprvé dostal strach, že se do předsevzatého počtu stran nevejdu. Že mě množství svědectví umlátí čepicemi," začíná Stránský Intermezzo. Ta obava se ukazuje být oprávněná. Nevím, proč si spisovatel předsevzal vměstnat Oblouk na určitý počet stran, ale vím téměř jistě, že to neměl dělat.

Jiří Stránský

Román vypravěčsky otevřel – prostřednictvím obrazů ze života zakladatelských osobností rodů – jako ságu. Vyšlápl si na dílo o mnoha stovkách stran, ale protože Oblouk má standardní rozsah, stahuje osudy figur na posuny po šachovnici dějin, vyprávění redukuje na konstatující přemisťování: ten se ocitl ve vězení, tamta zůstala opuštěna, ten se zamiloval, tamta emigrovala, ten skončil na popravišti, tamta vystudovala. Všichni v románu zůstávají toliko "objekty", ačkoliv, což je kardinální paradox Oblouku, se mnohé postavy chovají vůči moci právě naopak – jsou svéprávnými subjekty dějin, jakkoliv je komunismus svírá.

Knihy Jiřího Stránského

Štěstí (1969), Zdivočelá země (1970), Aukce (1997), Přelet (2001), Tichá pošta (2002), Stařec a smrt (2007)

Jiří Stránský

Podvědomou nápravou či korekcí onoho "množství svědectví", jež Stránského hrozí "umlátit čepicemi", mají být monology některých postav; jsou vloženy do hlavní vyprávěcí linie a jejich odlišení zvýrazňuje i jiná sazba tisku. Tyto zpovědi, jakoby sdělované pro chystanou knihu novináři Janu Příhodovi, synovi "zesnulého bývalého politického vězně a významného novináře Luboše Příhody", mají mít funkci zniternění.

Jenže i tyto individuální zpovědi Stránský zahlcuje výčtologiemi kdo, s kým, jak a tak... – rozdíl mezi vnějším nahlédnutím daných událostí a mezi jejich podáním zvnitřnělým je bohužel nedostatečný. Každá recenze je pochopitelně subjektivní a dílčí; za to se netřeba omlouvat a svůj vlastní soud preventivně relativizovat.

Nicméně musím jasně přiznat, že zalidněné prózy, jakou je i Oblouk, mi obecně nesedí, že mi vadí splétání dlouhých příbuzenských řetězců na úkor vnitřních krajin jednotlivých figur. Stránského Oblouk vnímám coby beletrizovanou kroniku, nikoliv jako velkolepé bilancující dílo, jímž asi chtěl být.

Jiří Stránský: Oblouk
Nakladatelství Hejkal, 232 stran, cena 269 korun
Hodnocení MF DNES: 50 %