Ale Jiří Rulf (1947) by se nehodil ani jinam. Novátorský proud šedesátých let absolventovi bohemistiky a historie pražské filozofické fakulty o pár let unikl, navíc mu estetika čisté formy nevyhovovala – a čtenářský výbor Srdce metronomu tvorbu z tohoto období také pomíjí.
Normalizační publikační omezení mezeru mezi jeho generačními druhy i čtenáři ještě prohloubilo – Rulf oficiálně debutoval až v roce 1988 sbírkou Prospekt na rozhlednu.
Především nepodléhá literární módě a netíhne k sdružování pod hlavičkou stylu či světanázoru. K poezii postupně přidal román (Let chroustů) i překlady operních libret a knihy shrnující příspěvky z týdeníku Reflex, kde pracoval – svazek portrétů Literáti a soubor rozhovorů Jací jsme.
Mokvající cement
Chronologické řazení osmi sbírek v Srdci metronomu zrcadlí Rulfův vývoj od rozmáchlých, symbolicky výpravných veršů osmdesátých let (Polední příběh, triptych Rádio Netopýr, Prospekt na rozhlednu) k žánrově čistým Maloměstským elegiím (1998–1999) a stejně náročným intimním i společenským reflexím užšího, ale intenzivnějšího záběru v jeho současnější tvorbě.
Paralelně s tímto vývojem se mění i lyrický subjekt – směrem k jeho odkrytí, zvýraznění a přirozenému zabydlení v Rulfově poetice; reflexi dějinných událostí tak posouvá k vichřici soukromé (úmrtí blízkých, rozvod).
Proměny mluvčího odrážejí také metamorfózy Boha – dobývajícího a upoceného Pána v posledním oddílu Zatoulané město (2003–2004), obsahujícím nové verše, opouští i jeho stín a on marně pátrá po tom, "co zvolat/ na utíkající snědé děti", když "jako ožralý, hloupý sochař" rozpouští svá díla v kyselině.
Víra ve smysl poezie si umlkající naději v sílu transcendence nadhazuje na zádech jako pytel mokvajícího cementu. Tomuto vývoji odpovídá i projasňující sestřihání volených výrazových prostředků. Složitá, až hmotně těžká metaforika ustupuje "přívětivějšímu" zjednodušení slohu.
Bolavá naděje
Jiří Rulf se neštítí hodnot jako krása, pravda a láska, z nichž se už i poezie vykrucuje, ani mohutnosti alegorie či apostrofy. A nestydí se také vážného epického angažmá pro velká témata tragických okamžiků dějin lidstva, bez omezení času i prostředí (události v Beslanu, holokaust, "květinářství umělých vůní" současného světa).
Čas, soukromý i nadosobní, je pro Rul- fa stálým pokušitelem – o zachycení jeho proměn, zastavení i plynutí usiluje pomocí originální, ale i domácí poezií už předtím rozvinuté symboliky.
Tyto rysy jsou v souladu s Rulfovým odporem k povrchově půvabným rýmovaným veršům a sdělné jednoduchosti. Zjevně poučený přístup k formální i motivické výstavbě básně je čtenářsky místy příjemně náročný, byť v jeho vytříbenosti převládá konstruující intelekt.
Pozoruhodné jsou i ojedinělé milostné básně: jejich síla je v náznakové jemnosti a vkusu, přestože tělesno je tu často předkládáno ve své odpudivě živočišné podobě.
Stabilním prvkem Rulfovy poetiky je její věcnost a vyváženost, překračující autorem oblíbené výrazné kontrasty (věčnost a nicota).
Stálé je i vědomí konečnosti, ovšem pohled na ni se pozměňuje: pokusy o smíření se smrtí střídá úzkost následovaná přijetím této danosti ("a neodehnal jsem ji,/ protože byla všude").
Smutná, zklamaná, hodnotící ironie je stále dominantnější – na tíhu mravních apelů funguje jako působivá uvolňující pojistka. Poslední báseň výboru sice prostředkuje vrcholně deziluzivní ohlédnutí za právě uplynulým časem – "tento laskavý svět/ jímž nepohne nic// ... nosí v sobě dítě, co se nehýbe,/ dítě, co jen neodbytně mrká" – Rulfův autorský výbor jako celek je však vyrovnanou výpovědí o nelehké cestě k víře v naději.
JIŘÍ RULF: Srdce metronomu. Vybrané básně z let 1979–2004
Doslov Pavel Janáček. Výtvarný doprovod Pavel Preisner. Fotografie autora Václav Budkač, Petr Jedinák. Host, Brno 2005. 240 stran, náklad neuveden, doporučená cena 169 korun.
