S půlročním zpožděním přijel do Prahy oslavit své šedesátiny. A aby choreograf, jehož díla se hrají doslova po celém světě, dárky jen nedostával, jeden také přivezl - juniorskou skupinu Nizozemského tanečního divadla, která se 29. a 30. září představila v Národním divadle.
Československo jste opustil týden po srpnové invazi v roce 1968. Co se vám tehdy honilo hlavou?
Nedá se hovořit o útěku. Jel jsem do Stuttgartu, protože jsem tam měl podepsanou smlouvu. Ale na ten den si pamatuju přesně. Byl upršený, a když jsem míjel hranice, byl jsem si stoprocentně jistý, že se nikdy nevrátím. Rodina plakala, nebe plakalo, bylo to velmi deprimující. Jenomže když je člověku jedenadvacet, má život před sebou a nemůže se držet zpátky.
Pak se za vámi zavřela opona. Nicméně ve dvaaosmdesátém jste byl s Nizozemským tanečním divadlem pozván na Pražské jaro. Jak jste to tehdy prožíval coby emigrant v komunistickém Československu?
Bylo to jako zázrak. Tehdy jsem měl "bezstátní" pas. Byl takový šedý s černou čárou na rohu, jako když někdo umře a přes roh jeho fotografie dají černou stužku. Říkalo se mu šedý mor. To hostování zapadalo do politiky naší skupiny. Vždycky se jezdilo do jakýchkoliv zemí bez ohledu na politický systém. Třeba do Jihoafrické republiky, ale pod podmínkou, že na naše představení budou puštěni i černí obyvatelé. Nebo jsme jeli do Řecka, kde panovala diktatura. Vždycky jsem říkal, že i když vlády a mocnáři mezi sebou nemluví, tak umělci musí vzájemně komunikovat.
Pro české diváky, odchované klasikou ruského střihu, musely být vaše moderní choreografie překvapením...
Samozřejmě, zdejší repertoár vypadal úplně jinak než ten, s nímž jsme přijeli. Ale moje choreografie nejsou pro baletomany nebo taneční specialisty. Já jsem nejvíce poctěn, když za mnou přijde nějaký úředník, lékař nebo zedník a řekne: "Pane Kyliáne, mně to něco dalo. Já nevím co, ale něco mi to dalo." Prostě chci, aby promlouvaly lidským jazykem, ne jen tanečním.
Pár měsíců po listopadu 1989 vás navštívil tehdejší ministr kultury Milan Lukeš s nabídkou, zda byste nechtěl vést balet Národního divadla...
Bohužel zesnulý Milan Lukeš. Když mi řekli, proč na Národním divadle visí černý prapor, velmi mě to zarmoutilo. Byl to úžasný člověk. On tehdy chtěl provést v české kultuře zásadní změny a mě požádal, jestli bych nepřijel. Ale to bylo v podstatě nemožné. V Holandsku jsem toho tolik založil, a najednou to všechno opustit a stát se v Praze ředitelem? To opravdu nešlo.
Přesto, jeden čas jste se zabýval myšlenkou vlastního divadla v Praze. Jak mělo vypadat?
Narodil jsem se ve Vítězné ulici, takže z okna jsem se díval na Národní divadlo na druhém břehu Vltavy. Když jsem byl malý kluk, ani v nejdivočejších snech mě nenapadlo, že by se moje balety někdy uváděly právě v tomto divadle. Ale mezi domovem a Národním divadlem leží Střelecký ostrov a já snil o tom, že by se tam postavily tři budovy věnované výhradně modernímu umění: divadlo, koncertní sál a galerie. Říkal jsem tomu "východně-západní festival", protože most přes Vltavu vede od východu na západ. Po převratu v roce 1989 jsem se tou myšlenkou znovu vážně zabýval, protože pro něco takového tady vál takový čistší vzduch. Přemýšlel jsem o divadle, kde by se nejen prezentovalo moderní umění, ale kde by se setkával Západ s Východem. Jenže z tohoto záměru nakonec sešlo, protože se realizace ukázala daleko komplikovanější, než jsem si myslel.
V prvních patnácti letech jste často pracoval na českou hudbu. Nezabýváte se teď nějakým českým tématem, českou inspirací?
Ne, ale nevylučuji, že k tomu v budoucnu dojde. Ale pro mě je kultura věcí absolutně mezinárodní. Jistě, krev není voda, nějak jsem byl vychován, nějak mi narostl jazyk a to češství ve mně jistým způsobem zůstalo. Ale důležitější je otevřít se celosvětovým vlivům.
Většinou pracujete pro "svou" holandskou skupinu, ale výjimečně stavíte nová díla i pro jiná divadla. Neuvažujete o tom, že byste vytvořil choreografii pro český soubor?
Musím se přiznat, že šéf baletu Národního divadla Petr Zuska mě několikrát na toto téma oslovil, ale v dohledné době něco takového není realizovatelné. Čím jsem starší, tím víc potřebuju jakousi příbuznost mezi tanečníkem a choreografem. Vždycky se cítím jako tvůrce daleko volněji s lidmi, které dobře znám.
Když přijedete do Prahy a odbudete si své pracovní a společenské povinnosti, kam potom zamíříte? Máte v Praze oblíbená zákoutí?
Poslední dobou je to kavárna Savoy. Chodím tam rád nejen proto, že je po ruce, ale protože tam opravdu skvěle vaří. Ale když to zobecním: narodil jsem se v samém centru Prahy. Základní školu jsem měl hned vedle Pražského Jezulátka a na konzervatoř jsem chodil přes Kampu a Karlův most. Bylo to štěstí pohybovat se v takové kráse, i když měla za komunismu trochu jinou příchuť. Ale Praha je Praha, ať vládnou komunisté, nebo králové.
