Po skončení přímého přenosu stál Jiří Korn na pódiu a novinářům s nadšením vyprávěl o díle amerického muzikálového autora Stephena Sondheima. „Je to nádherné. Příběh o holiči z Fleet Street je horor a Into the Woods snad ještě větší.“
Osmašedesátiletý herec, zpěvák a tanečník všeobecně platí za všestranného umělce. Pesto bylo hned jasné, že žánr, ve kterém byl oceněn, je jeho srdeční záležitostí.
Při děkovném proslovu jste zmínil, že máte připravenou krásnou řeč, ale že ji nestihnete říct celou. Můžete ji odříkat teď?
(smích) Nene, to jsem si dělal legraci.
Kde jste se s muzikálem poprvé setkal?
Prvně někdy v osmdesátém sedmém ve Vídni, když jsem tam byl angažován do divadla na muzikál, který se jmenoval Hans Christian Andersen. U nás to byli Bídníci.
Zde nastal muzikálový boom až v 90. letech, můžete tehdejší muzikály porovnat s dnešními?
Tak tehdy to bylo nové, pro diváky strašně zajímavé, rádi na to chodili. Drákula, který byl původním dílem, se hrál asi pět let každý den v naplněném Kongresovém sále. To bylo něco výjimečného. Lidé neustále chodili a stále o to byl zájem. Současně stejným způsobem běžel v holešovickém divadle Ježíš.
Dnes se udělá muzikál a ani se neví, zda vydrží dva měsíce nebo rok. Možná je to tím, že by se tomu autoři měli více věnovat a dávat tomu více času. Nic nespadne z nebe jen tak. Jako že si zatřesete rukávem a vypadne vám muzikál.
A co říkáte na trend, že se současné muzikály obsazují podle známých jmen?
Myslím, že to není správné. Tak se to venku nedělá, tam jde o to, jak je ten muzikál a jeho příběh silný. Jak je napsaná muzika. A vůbec všechny složky, které se na vytvoření muzikálu podílejí – scénografie, kostýmy, efekty. Všechno tohle je důležité. A když to budeme podceňovat, tak se z toho nevymaníme.
