Devítičlenná porota Grušu odměnila za sbírku básní a krátkých próz Grušas Wacht am Rhein aneb Putovní ghetto; loni ji vydalo nakladatelství Paseka a letos na jaře se objevila v nominacích nově založené ceny Magnesia Litera. Knížka shrnuje Grušovy česky psané texty, které vznikaly v letech 1973-1989. Pro autora to byly těžké a dramatické časy. Po podpisu Charty 77 strávil pro údajné pobuřování dva měsíce ve vyšetřovací vazbě; před návratem z literárního stipendia v Americe byl v roce 1981 zbaven československého občanství. Uchýlil se pak do SRN, kde žil jako spisovatel a překladatel z povolání.
"Je to jen jedna z mnoha míz/ které si do nás vyrazily/ je to jen enigma a kvíz/ v jazyce jménem tyrylili," píše Gruša v oceněné sbírce, básni nazvané Poznámka o poesii - tu sepsal v roce po návratu z nemocnice v anglickém Talbooth, kde se ze svých psychotických běsů léčil jiný český básník-exulant, Ivan Blatný.
"Jiří Gruša sice nepsal patrně tak lehce a tak bezstarostně, jak působí verše Ivana Blatného, ale společná zkušenost exilu, kdy oba básníci nežili obklopeni zvukem své řeči, zanechala viditelně podobné stopy na jejich poezii. Stačil krátký americký pobyt, aby do Grušových veršů pronikl angličtinou a německý pobyt němčinou. Jazyk se může stát básníkovi radostí i trýzní," poznamenal ve svém laudatiu předseda poroty, literární kritik Vladimír Karfík.
| Seifertovu cenu letos posedmnácté udělila Nadace Charty 77; od roku 1993 ocenění sponzoruje Živnostenská banka čtvrtmilionem korun, součástí ceny jsou též plastika, symbol nadace a grafika akademického malíře Emanuela Ranného. Ocenění ustavil den po smrti Jaroslava Seiferta (10. ledna 1986) jaderný fyzik František Janouch. Chtěl tak předejít tomu, aby si jediného českého nositele Nobelovy ceny za literaturu nepřivlastnil tehdejší režim. První Seifertova cena vyhlášená ve Stockholmu putovala do rukou Slováka Dominika Tatarky. Tehdy byl v porotě právě Jiří Gruša a Václav Havel, Milan Jungmann, Milan Kundera, A. J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký a Jan Vladislav. Podle výroku Milana Kundery by smyslem této pocty "nemělo být vytvořit jakýsi panteon, ale rekonstruovat skutečnou hierarchii kulturních (literárních) hodnot". Po slovenském prozaikovi cenu získávali výhradně čeští tvůrci, například Ludvík Vaculík, Ivan Diviš, Jiří Kolář, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Pavel Šrut či loni Zdeněk Rotrekl. |
Jiří Gruša se narodil roku 1938 v Pardubicích. Vystudoval filozofii a historii na FF UK, v 60. letech spoluzakládal literární časopis Tvář, působil v týdeníku Nové knihy, čtvrtletníku Výběr z nejzajímavějších knih a v listu Zítřek. V roce 1969 byl stíhán za zveřejnění osmi kapitol z románu Mimner, které vyšly v Sešitech pro literaturu a diskusi. Od počátku 70. let vystřídal řadu zaměstnání, po vypovězení z ČSSR žil hlavně v Německu, od roku 1990 byl sedm let československým a pak českým velvyslancem v Bonnu. Poté se na několik měsíců stal ministrem školství a od roku 1998 je velvyslancem ve Vídni.
Jiří Gruša Napsal kupříkladu básnické sbírky Torna (1962), Světlá lhůta (1964), Cvičení mučení (1969), knížku pro děti Kudláskovy příběhy (1969). V letech 1970-1989 vycházely jeho knihy pouze v samizdatu či v zahraničí, zmiňme prózy Dotazník (1978), Dámský gambit (1979), Dr. Kokeš Mistr Panny (1984), německy psaný esej Franz Kafka aus Prag (1983) či román Janinka (1984).
 Jiří Gruša poté, co převzal Seifertovu cenu. 26. listopadu 2002. |
