Veřejnost, která alespoň sporadicky sleduje současné umění, má jméno tohoto umělce a pedagoga (1995-2002 učil na AVU Praha, od 2004 učí na VŠUP Praha) spjato spíše s jeho extrovertnějšími projevy, jako bylo Srdce na Pražském hradě nebo trnová koruna nad Rudolfinem. Nebo možná s jeho ranějším postmoderním obdobím, kdy byl jedním z členů skupiny Tvrdohlaví (1987-1991), a s výstavami z devadesátých let v dnes již legendární galerii MXM.
Co je v paměti
Brněnská expozice naopak obrací pozornost k introvertnímu obsahu Davidových zážitků. V tomto směru je výstava velkoformátových pláten Davidovou retrospektivou - ne tvorby, ale života. David se nesnaží upoutat širší publikum velikostí, překvapivým kontextem či výstižností symbolu jako dříve, nabízí raději subjektivní, obrazově-estetické přepisy své paměti a jiných příměsí. Symboly, které jsou všudypřítomné v celé jeho tvorbě a s jejichž pomocí směruje pozornost veřejnosti k aktuálním problémům, se mění ve zkratky vzpomínek.
Vedle příjemných kvalit spojených s nostalgickými variacemi nás výtvarník konfrontuje s kvalitami pro umění nepříjemně vyznívajícími, jako je soucit, sentiment, lítost, hrdost, patos... Naklání se nad propast kýče a z abstrakce nahuštěných konkrétností vyvolává fantomy realistických relikvií. Ze spleti bývalé reality, která již pozbyla obrysů, vystupuje tu umělcův autoportrét, tam gumáky, kladivo, lžíce, umělec-verista v podobě opice, michelangelovské a mantegnovské postavy.
I když jednotlivé významy jsou pro autora důležité, jejich celky vytváří jakoby libovolně, kolážovitými postupy ze zlomků a kusů reality na nekonkrétním pozadí, které má podobu archeologických nalezišť, informelních zátiší a kosmických simulací. Způsob vrstvení forem a obsahů naznačuje paralelu se světem techniky a imituje ukládání informací do počítačové paměti. Tato plátna jsou vlastně existenciální demonstrace a mapy.
Na jihu se často setkáme s připomínkami zmaru, jaké představují například dětská hračka větrného mlýnu, hořící bárka, nebeský pavilon. V centrálním pásmu autor skladuje skutečné tragédie a prožitky. Dobu Jiřího Davida odměřuje časová přímka, na které jsou navlečeny jeho podobizny jako korále. Za nimi se odehrává nejen historie jeho světa, ale celý zaprášený vesmír.
Podstatné ve vztahu k aktuálnímu stavu umění se zdá být Davidovo hledání souvislostí nejen se sebou samým v přehodnocování vlastní tvorby, ale i s některými projevy českého umění minulosti, především existenciálními, informelu a nové figurace. Vypadá to, že tyto náznaky kontinuity latentně napadají projevy i jiných současných umělců.
K výstavě vyšla v nakladatelství KANT dvoudílná publikace Neodcházej, zmiz a Už si nevzpomínám, je to nebezpečné s texty Noemi Smolik a s rozhovorem Martina Dostála s Jiřím Davidem.
JIŘÍ DAVID: Už si nevzpomínám, je to nebezpečné
Wannieck Gallery, Brno. Kurátoři Richard Adam a Martin Dostál. Výstava trvá do 31. 12., vstupné do galerie 100, snížené 50 korun, www.wannieckgallery.cz
Hodnocení MF DNES: 80%
