Přišlo i slavnostní publikum. Jeho část byla dokonce tak "sváteční", že se roztleskala mezi větami Beethovenovy symfonie a o přestávce se nemohla odpoutat od povídání u sklenek sektu, jakkoli zvukové signály volaly zpět do sálu a světla dávno zhasla. A tak došlo k tomu, že zatímco na pódiu už byl nejen orchestr, ale i dirigent a sólista, diváci se stále ještě usazovali.
Nicméně celkově vzato to byl reprezentativní večer a začátek (doufejme) skutečně nové éry České filharmonie. Bělohlávek sestavil program svého inauguračního koncertu dle vlastních slov hlavně symbolicky, s úmyslem předvést orchestr v různých stylech a demonstrovat snahu o spolupráci se špičkovými světovými sólisty.
Výsledný dojem byl pod Bělohlávkovým tradičně precizním vedením efektní, ale rovněž symbolicky ukázal jak přednosti, tak limity orchestru. V úvodní skladbě Petra Ebena Vox clamantis i v závěrečné Janáčkově Sinfoniettě se zaskvělo mnoho z hráčských kvalit.
Rovněž cyklus Pět raných písní Gustava Mahlera, instrumentovaný roku 1986 italským skladatelem Lucianem Beriem, umožnil orchestru ukázat svůj potenciál. Hvězdný kanadský barytonista Gerald Finley předvedl výkon souměřitelný s kreacemi amerického pěvce Thomase Hampsona, který už v Česku několikrát vystupoval. Také Finley zpíval Mahlera s hlubokým vcítěním, tvárností a smyslem pro jazyk, ovšem jeho hlas je jinak zbarvený, zase jinak osobitý, i jeho charisma je odlišné. A to je právě skvělé, slyšet rozdílné, leč silné, vyhraněné osobnosti.
Beethovenova Symfonie č. 5, zvaná Osudová, prozradila, že v tomto stylu se Česká filharmonie světové extratřídě přibližuje méně. Třebaže se nedá říci, že by hrála špatně, není to interpretace Beethovena, kterou by člověk poslouchal znovu a znovu. Působí jakoby zastřeně a "neforemně", ne tak zřetelně, pružně a energicky, jak se dá slyšet například od špičkových německých orchestrů. Nicméně větší pozornost právě hudbě klasicismu deklaruje Bělohlávek jako jednu ze svých priorit.
Slavnost skončila, teď tedy začíná každodenní práce.
Hodnocení MF DNES: 80 %
