V citlivě, leč nekompromisně natočeném dokumentu je populární herečka nucena vzpomínat nejen na krásné role, ale i na své velké životní přešlapy.
Tím největším byl v jejích očích fakt, že v padesátých letech zvedla ruku pro potrestání herečky Jiřiny Štěpničkové, která se pokusila utéct za hranice. Ve skutčnosti šlo o past nastraženou tajnou policíí, o tom ovšem Jirásková neměla tušení.
Citlivá místa
Kdyby chtěla, mohla by Jiřina Jirásková o citlivých místech svého curriculum vitae pomlčet a nikdo by se nezlobil. Herečka, která má medaili prezidenta republiky a národ ji miluje nejen za babičkovské role z posledních let, rozhodně nikomu nic nedluží.
Třináctiletý distanc, kterým ji režim v šedesátých letech potrestal za "nevhodné politické postoje", byl pro ženu, která hraním žila, příslovečným očistcem.
"Když jsem takhle v sedmdesátých letech jela přes Nuselský most, ve slabé chvilce jsem si říkala – nebylo by lepší stočit to auto dolů? Vždyť já už si jako herečka nevrznu," přiznává Jirásková v dokumentu režiséra Jiřího Stracha, který se jí neváhal ptát ani na ty nejbolavější okamžiky v jejím životě.
"Proč nemám děti? To ses dotkl mé nejcitlivější stránky," říká herečka s tím, že argument, kterým svou bezdětnost hájila před sebou i okolím, ve skutečnosti neobstojí ani v jejích vlastních očích.
"Namlouvala jsem si, že nechci rodit děti do doby, ve které jsem žila. Hovadina, tenhle důvod. Sama mu nevěřím. Spousta přátel vychovala ze svých dětí slušné lidi bez ohledu na dobu," polemizuje Jirásková s vlastním přesvědčením a divák jí tleská za sílu a pokoru, s níž mluví.
Potřebovala jsem přes čumák
Na začátku vidíme nonšalantní dámu. Dámou zůstává v každém okamžiku, zároveň ale ukazuje i svou zranitelnou tvář. Momentů, kdy odkládá masku Paní herečky a je "jen" ženou, která se nejednou cítila bezradná a podvedená, najdeme v portrétu Jiřího Stracha několik.
Někdy jsou to jen vteřiny - kamera setrvá o chviličku déle, než by měla, a profesionálně přirozený úsměv střídá unavená tvář. Jindy se zase herečka rozohní tak, že zapomene na původní vykání a přejde do osobnější roviny.
Nejsilněji však vyznívá výpověď o tom, jak coby čerstvá členka vinohradského divadla podepsala ortel pro kolegyni Jiřinu Štěpničkovou. "Věděli jsme, že ji chytli při přechodu hranic. Svolalo se tehdy celé divadlo a odhlasovali jsme, že s jejím činem nesouhlasíme a ať je potrestána za to, že byla napojena na západní buňku. Protože tak to bylo prezentováno," vypráví herečka.
"Jak jsme měli vědět, že to není pravda? Bylo mi dvacet a z mého hlediska byla republika plná lidí, kteří chtěli tomu novému nastupujícímu svobodnému socialistickému režimu uškodit," přemítá v dokumentu Jirásková a je vidět, že se jí na to ani s odstupem let nevzpomíná lehce.
"Vždyť my věřili, že Horáková byla nepřítel, když byly procesy... Ničeho jsem se nedopouštěla, já byla jen blbá a věřila jsem. Potřebovala jsem dostat do čumáku," zpytuje svědomí herečka, která svou mladickou zaslepenost dokumentuje mimo jiné i mrazivě úsměvnou historkou o tatínkovi a Stalinovi.
"To se člověku stane, že mu umře vlastní otec. Ale tady umřel otec celého lidstva!" vpálila prý do tváře v den, kdy zemřel Stalin, svému tatínkovi. "Prokrista, vždyť jsi moje krev. Takhle blbá snad umřít nemůžeš," komentoval to on. A Jirásková si prý na jeho slova později mnohokrát vzpomněla.
Hřích, moudrost, pokora
"Myslím, že jsem za to všechno zaplatila velmi slušně. Mé postoje v šedesátých letech byly jednoznačné a taky jsem za to dalších třináct let tvrdě platila. A myslím, že to bylo spravedlivé," zakončuje nepříjemné téma Jirásková a v hlase se jí mísí omluva i hrdost.
"Velmi si vážím otevřenosti a odvahy, s níž paní Jirásková k dokumentu přistoupila. Nemusela, ale udělala to. O to je pro mě její výpověď cennější," připouští režisér Jiří Strach.
Nutno říct, že jeho dokument je citlivý a ohleduplný, nikoli však poplatný. "Snažil jsem se, aby v něm byla moudrost, pokora i hřích," předesílá autor a přesně vystihuje tvar, který se mu podařilo vytvořit.
Na rozdíl od jiných portrétů je tak ten jeho obdivuhodně živoucí. Nestaví piedestaly, neadoruje, ale ani neodsuzuje a neshazuje. Sleduje především člověka a vychází z něj především člověk. Výjimečný člověk. Ale stále "jenom" člověk.
