Jirásková: Kameňák? To je protest

  • 13
Viděla komedii Kameňák a napadlo ji, že je to protest. „Nastavené zrcadlo,“ říká Jiřina Jirásková, která nerozumí tomu, proč v poslední době vznikají české veselohry plné vulgarit. A proč se na ně diváci tolik hrnou?

T o nejtěžší už prý má za sebou. „Odešli mi moji blízcí, nic horšího se mně stát nemůže,“ tvrdí držitelka Ceny Thálie za celoživotní dílo.

Je bezdětná. Kdysi se tak rozhodla. Říkala si, že buď vychová člověka, který bude šťasten, a tudíž by pak měla být šťastná i ona. „Ale tenkrát by se mi asi nelíbilo vést ho takovou cestou,“ vysvětluje.

Anebo by vychovala dítě podle svých představ, ale pak by bylo v tehdejší době velmi nešťastné. „To byla ode mě pošetilá hloupost, že?“ říká Jiřina Jirásková, která je už čtyři roky předsedkyní Českého výboru Dětského fondu OSN.

Sama o sobě říkáte, že jste komediální herečka. Jak se vám líbí nynější filmový a televizní humor?
Zejména od posledního silvestra o tom nepřetržitě přemýšlím. Opravdu poctivě se snažím pochopit, proč současnému humoru nerozumím. Hrozně ráda bych věděla, proč tak strašně zhrubl. Že zhrublo chování ve společenské sféře, v ekonomice, to svým způsobem chápu, protože teď spousta lidí vede bitvu o přežití. Ale proč také humor? Myslím, že je v tom trochu protestu.

Protestu?
Víte, po dlouhých letech jsem se rozhodla, že tentokrát zůstanu na silvestra sama a podívám se na televizi. A pak jsem z toho byla skutečně nešťastná. Přepínala jsem z kanálu na kanál a všude samá hrubost.

Mimochodem, čemu říkáte hrubý humor?
Dělat srandu - promiňte, tohle slovo obvykle nepoužívám - za každou cenu jde vždycky. Ovšem dělat legraci, která je vtipná a chytrá, to se poslední dobou skoro vůbec nedaří. Takový nejběžnější způsob, jak dosáhnout veselého efektu, spočívá v zesměšňování našich slabostí. Je-li naší největší momentální slabostí záliba ve vulgárnosti a hrubství, pak to nastavené zrcadlo chápu. Ale ouha! Ono to spíš vypadá, že je nám v tom dobře! Tvůrcům i adresátům. Legrace je těžká disciplína a má řadu aspoň základních pravidel. Počínaje schopností shodit sám sebe, přes jistou lehkost a eleganci až po srozumitelný rezultát. Den po silvestru jsem se dívala na film Zdeňka Trošky Kameňák a napadlo mě - to už je protest. Tvůrci chtějí říct: Tak tahle?

Vy se tedy nedomníváte, že režisér Troška úmyslně natočil podbízivý film s vulgárními hospodskými fórky?
Na to je příliš velký estét. Trošku ho znám, vážím si ho jako velmi vzdělaného člověka milujícího vážnou hudbu. Nemyslím, že Kameňák natočil z ryze komerčních důvodů. Podle mého je to jeho reakce na dnešní svět. Koncemkonců - tím se vyznačuje jeho tvorba už od školních filmů. Stejně na mě vždycky nejvíc působily ty chvíle, kdy navzdory knokautům prorážela něha a soucit s bližními. To je pro mě ten srozumitelný rezultát.

Myslíte, že hrubost filmového a televizního humoru časem poleví?
Celá naše společnost se potřebuje s hrubostí nějak vypořádat. Asi jako když se ve starém Římě po obědě lechtali peroutkou v krku, aby si udělali místo na něco jiného. Možná se teď také lechtáme peroutkou. Jsem stará ženská, ale kdoví, třeba generace lidí přede mnou měly stejný pocit při filmech a humoru čtyřicátých, padesátých a šedesátých let.

Šedesátá léta? Vždyť to byly zlaté a dosud nepřekonané roky českého filmu. Souhlasíte?
Jistě, že souhlasím! Nová česká vlna vyvolala ve světě obrovský ohlas. Měla jsem tu čest s jejími tvůrci pracovat. Tenkrát česká kinematografie platila za filmovou aristokracii. A vidíte, tehdejší filmy také vznikaly jako protest. Byly neobyčejně kritické, ale trivialita systému přímo nutila tvůrce vzdorovat kultivovaným a hlavně chytrým způsobem. A ti, kteří filmy vymýšleli, měli citlivé duše. (mluví něžným tónem)

Tenkrát se vzdělání ještě nosilo

Hrála jste jednu z hlavních rolí ve vynikající komedii Světáci. Točila se v devětašedesátém, tedy krátce před nástupem Husákovy normalizace. Uvědomovali jste si, že už brzy bude hůř?
Příběh venkovských zedníků v Praze neměl zprvu větší ambice než být dobrou veselohrou. Jenže točit se začalo v době, kdy spadla klec. Jeden z nejlepších českých scenáristů Vráťa Blažek, který Světáky napsal, hotový film nikdy neviděl. Stihl emigrovat do Spolkové republiky Německo, kde po čase zemřel, aniž se mu tam dali Světáci nějak poslat. Nám ostatním bylo na počátku filmování jasné, že se k takové látce asi dlouho nedostaneme.

Pracovali jste tudíž s větší chutí i zaujetím?
Především Zdeněk Podskalský, který film režíroval, si uvědomoval, jakou máme příležitost. Všechny vás prosím o vaše nápady, řekl hercům a během natáčení nám dával velkou volnost. Věděl, že pracuje s herci, na které se může spolehnout. Každá role, větší i menší, byla skvěle obsazená. Zdeněk vždycky uměl herce dobře obsazovat.

Hlavní ženské postavy lehkých dívek jste hrála vy, Jiřina Bohdalová a Iva Janžurová. Vaše společné scény jsou úžasné. Ale chvíle tří zedníků v podání Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského a Jana Libíčka jsou podle mě ještě o chlup lepší. Neurazil jsem vás?
Nezapomínejte, že tíha příběhu leží na pánech. A že jsou jejich scény lepší? Já to beru. Oni totiž byli vůbec lepší! Třeba Libíčka, který zemřel poměrně mlád, je strašlivá škoda. A Sovák? Panečku! Sovák byl se svým humorem nepřekonatelný. No a Bróďa? Ten byl zase nesmírně jímavý svým človíčkovstvím. Sovák, Libíček a Brodský... to byli geniální herci. (vypráví zjihlým hlasem)

Když vzpomínáte na herecké velikány, povězte ještě, jaký byl Oldřich Nový, který si ve Světácích zahrál svou poslední filmovou roli?
Během natáčení jsem se s ním vlastně vůbec nesetkala.
Vím ovšem, že si s ním Zdeněk Podskalský velice rozuměl. Podobně jako při jiných příležitostech s panem Sváťou Benešem. Oba pánové, Beneš i Nový, měli ohromnou zásobu vlastního humoru a rádi přistoupili na jakoukoliv inteligentní hru. A navíc byli velmi vzdělaní, což se tenkrát u některých herců ještě nosilo.

Herci rádi vyprávějí úsměvné příběhy, ve kterých vystupují jejich starší uctívaní kolegové. Ale nevybavuju si žádný o Oldřichu Novém.
On byl ryzí gentleman, a tak se v takzvaných veselých historkách z natáčení neobjevuje. Ale slyšela jsem kolegu Jana Skopečka vyprávět příběh, který vypovídá o naturelu Oldřicha Nového víc než nějaká legrácka z natáčení. Pan Skopeček vzpomínal, jak ho za války vezli vlakem do koncentračního tábora. Bylo mu devatenáct, nastydl a dostal velkou horečku. Naštěstí jel ve stejném vagonu i Oldřich Nový, který se o neznámého chlapce během transportu staral a tím mu zachránil život. Pak se jejich cesty rozdělily. Po letech se sešli před kamerou. Skopeček se Nového optal, zda si pamatuje na nemocného kluka z vagonu. Ne, říkal Nový, ale když to bylo takhle, budeme si tykat, chceš? Začali si tykat, ale od tohoto natáčení se už nikdy nesešli. Takový byl Oldřich Nový, rozumíte?

Ne tak docela.
Byl to gentleman. Ale chápu vás, to slovo bylo příliš dlouho devastováno.

Vidíte, jsem příjemná dáma

Proč bylo vždycky víc komiků než komediálních hereček?
Už jsem řekla, že člověk, který vymýšlí dobrý humor, musí mít odvahu sám sebe shodit. Ale takovou dispozici u žen moc často nenajdete. Žena má jinou představu o svém poslání.

Jakou?
Má dojem, že musí okouzlovat, že má být obdivována a uctívána. S tím nejde humor příliš dohromady. Ale teď vám něco povím. Myslím, že nejpopulárnější komediant v naší zemi je Jiřina Bohdalová. To je tak špičková komediantka, tak prvotřídní komik, že na ni má jen málokterý z pánů!

Dokáže sama sebe shazovat také v civilu? A umíte to i vy?
Známe se léta. Skoro od dětství jsme šokovali společnost tím, jak jsme se dokázaly shazovat. Jiřina Bohdalová je jediný člověk, se kterým mohu provozovat tuhle hru. Způsob sebeshazující konverzace je nám vlastní. Moje maminka tak mluvila také. Ve svých takřka sto letech - bylo jí osmadevadesát - říkala: No, jsem už slepá, hluchá a chromá, ale zaplaťpánbu jsem zdravá.

Zdeněk Podskalský, o kterém už byla řeč, byl vaším dlouholetým životním partnerem. Mohla jste si mu kdykoliv říct o roli?
Tato potřeba nikdy nevznikla. Byli jsme spolužáci, nic víc. Od samého začátku jeho profesionální činnosti mě obsazoval. Do filmů Einstein contra Babinský, Ztracená revue, Písničky. Dokonce jsem odmítla roli v komedii Ženu ani květinou neuhodíš, což mě dodneška mrzí. A abych byla spravedlivá, musím přiznat, že později, když jsme už spolu žili, byly některé role psány přímo pro mě. Například sekretářka Mildy Kopeckého ve Křtinách. Zdeněk tvrdil, že je to můj přesný otisk, což není pravda. Nejsem taková sekera. Vidíte přece, že jsem velmi příjemná dáma. (směje se) I v Noci na Karlštejně se kvůli mně připisovala jedna postava. Ale Zdeňkovi nakonec nedovolili, abych ji hrála.

To bylo v sedmdesátých letech, kdy jste nesměla hrát v nových filmech. Měla jste mít svou roli i v Kulovém blesku, pod nímž je Zdeněk Podskalský rovněž podepsán?
Kulový blesk je připisován Zdeňkovi, ale ráda bych tenhle omyl opravila. Zdeňkovi byl scénář nabídnut a jemu se samozřejmě velice líbil. Ale dozvěděl se, že film už měl režírovat Ladislav Smoljak. Na Barrandově však bylo řečeno, že Smoljak je nezkušený režisér, dost možná to mělo ještě jiný podtext, a že mu nemůže být samostatná režie svěřena. Načež Zdeněk velkoryse nabídl, že bude dělat supervizi, a film nechal režírovat Smoljaka.

Ale v historických přehledech bývají uvedena u Kulového blesku jména obou pánů.
To je nespravedlivé vůči Láďovi Smoljakovi, protože Kulový blesk je jeho dílo. Ale trochu je tím shazován i Zdeněk Podskalský, jako by měl zapotřebí drát se o úspěch někoho jiného.

Proč jste se nikdy neobjevila v některém z dávných českých filmů Miloše Formana? Vždyť jste spolu nějaký čas žili.
Nebyla jsem v té době asi vhodným typem, který by mohl kooperovat s jeho naturščiky, tedy neherci, které často obsazoval. Já tenkrát hrála třeba Kleopatru a platila za dramatickou herečku, což zrovna nebyla Milošova parketa. Ale víte, že jsem pak od něj přece jen dostala příležitost?

Od Formana? Ve filmu?
V devětasedmdesátém roce, kdy jsem tady nesměla před kameru, požádal americký Paramount Československý státní film, jestli by uvolnil paní Janu Brejchovou a Jiřinu Jiráskovou pro Formanův film Ragtime. Ve scénáři jsou prý dvě role slovanských žen a pan Forman si přeje, abychom je hrály my dvě. Představte si, že nás kupodivu pustili. Takže jsme Vánoce, Nový rok a kus ledna strávily u Miloše v Americe.

A natáčení?
První, co nám Miloš v New Yorku na letišti sdělil, bylo: Holky, abyste měly jasno, v tom filmu hrát nebudete! (směje se)

Jak jste se tvářily?
To víte, že jsme z toho byly s Jankou nešťastné a zklamané. Ale samozřejmě jsme mu nic neřekly.

Miloš Forman vás skutečně pozval jenom na hezký výlet?
Vysvětlil nám, že musel ve scénáři dost podstatně krátit, takže role, které jsme měly hrát, z filmu vypadly. Ale i tak byl rád, že jsme přiletěly. Dobře věděl, že jsme dvě holky, které ho mají rády a které mu drží palce.

Výkvět v Národním? Už dlouho ne

Přes půl století jste členem pražského Divadla na Vinohradech. Proč jste nikdy nevzala nabídku z Národního?
Protože ve Vinohradském žiju téměř od dětských let. Myslím, že i slepá bych trefila každou jeho cestou z kotelny až na střechu. Za tři roky mu bude sto let a víc než polovinu toho času jsme si věřily v dobách těžkých či šťastných, dík jeho - čert ví, kde se to vzalo - neopakovatelné atmosféře. A pak - je přece tak krásné. (září jí oči)

Ale většina herců, hlavně vaší zralé generace, hovoří o Národním divadle s hlubokou úctou.
Ale to já taky. V době mého mládí jsem tam vídala vynikající inscenace a mimořádné herce. Tehdy to bylo divadlo, ve kterém se prezentoval skutečný výkvět českého herectva.

A dnes?
Obávám se, že tomu tak už dlouhou dobu není. Chápu, že v divadle musí být i mladí lidé, ale měli by tam hrát především zralí bardi. Dříve do Národního chodili hotoví herci. Dnes je tomu malinko jinak.

Po listopadu 1989 jste byla na Vinohradech deset let ředitelkou. Promiňte, ale Ivan Trojan, který z vašeho divadla odešel do Dejvic, uvedl, že se obával, jestli Vinohrady nezačínají trošku stagnovat.
Možná měl v něčem pravdu. Mimochodem, i to byl jeden z důvodů, proč jsem byla ráda, že odcházím z ředitelského místa. Uvědomovala jsem si, že bude zapotřebí nová krev a nový pohled.

Na co jste z dob vašeho ředitelování nejvíc pyšná?
Jestli se mi něco podařilo, tak to bylo složení uměleckého souboru. Moc mě potěšil třeba návrat Ládi Freje z Národního. Anebo příchod tak vynikajícího herce, jakým je Vladimír Dlouhý. Když jsem mu nabídla angažmá na Vinohradech, nejprve řekl, že by do tak velkého divadla nikdy nešel, protože to není jeho šálek kávy. Ale pak přece jen přišel a dnes má, myslím, tohle divadlo rád skoro stejně jako já.

Panuje mezi divadelními řediteli rivalita v tom, kterou hereckou hvězdu vyfouknou konkurenci a získají do svých řad?
To víte, že jo! Samo sebou. Ačkoliv jsme byli všichni k sobě velice přátelští, každého ředitele potěší, když si dobrý herec vybere zrovna jeho divadlo.

Na co může ředitel herce nalákat?
Na velké příležitosti. Upřímně řečeno, mě Ivánek Trojan strašně bolel, když odešel. Je to totiž skvělý herec. On by však u nás na Vinohradech nikdy tak rychle nenabral tu kosmickou rychlost, jakou nabral v Dejvicích. Ale já mu ji ze srdce přeju.

Proč by na Vinohradech dozrával pomaleji?
Protože tady je těch kapustiček míň a slimáčků moc.

Sblížila jsem se s maminkou prezidenta

Říkáte, jak moc milujete herectví, i teď pracujete skoro denně. Proč jste v roce devětadevadesát kandidovala do Senátu? Vždyť byste musela hodně změnit svůj život.
Nabídku na kandidaturu jsem samozřejmě opakovaně odmítla. Ale nakonec jsem podlehla intenzivnímu naléhání člověka, kterého si nesmírně vážím. Myslela jsem, že bych mu mohla pomoci. Jenže jsem měla těžkého konkurenta, který postavil na Staroměstském náměstí letadlo a rozdával dětem dárky.

Co jste dělala vy?
Já dostala na Tylově náměstí pod nohy bednu od syrečků, aby mě bylo vidět, a do ruky mi dali jeden špatně fungující mikrofon. Věděla jsem, že kdybych ve volbách uspěla, čeká mě velká změna způsobu života. Dnes se vám klidně přiznám, jak jsem šťastná, že jsem to nemusela udělat.

Každý ví, že vás přemluvil tehdejší předseda ODS Václav Klaus. Aže tím, kdo nad vámi vyhrál, byl podnikatel Václav Fischer. Měla jste radost, když málem zkrachoval?
Bylo mi líto zmarněné šance. Jenom jsem si řekla - vida, tohle kouzlo se nezdařilo.

Prozradíte, jaký je váš vztah s panem Klausem? Jste přátelé?
To bych si netroufala tvrdit. Ale myslím, že k sobě chováme sympatie i jistou vzájemnou úctu.

Jak jste se vlastně s dnešním prezidentem seznámila?
Poznala jsem pana profesora v době, kdy pořádal v budově vinohradského divadla mítinky ODS. Měla jsem čest seznámit se i s jeho maminkou, která se mi stala velice blízkou. Řekla bych, že oni k sobě mají podobný vztah, jaký já mívala ke své mamince.

Vídáte se s panem Klausem často? Kdy jste spolu mluvili naposledy?
Druhého ledna. Byla jsem na své chalupě na Šumavě, když mi pan prezident zatelefonoval k novému roku. A já měla možnost mu říct, jak moc mě potěšil jeho novoroční projev.

Paní Jirásková, proč herci, jejichž povolání je psychicky i fyzicky velice vysilující, pracují i ve věku, kdy mají dávno nárok na důchod?
Už jste se někdy ptal těch lidí, kteří zblbli, sedí u hracích skříní a hází do nich peníze? Už jste se ptal někoho, kdo si píchá heroin? Ptal jste se alkoholika, proč nemůže s pitím přestat? Herectví je v podstatě obrovská droga. Za celý život se vám jenom párkrát podaří pocítit to krátké spojení mezi jevištěm a hledištěm. Není to častý jev. Dochází k němu zřídka. Ale když se tohle úžasné spojení podaří navázat, pak je to pro herce nepředstavitelně opojná chvíle.

I pro herečku, která překročila sedmdesátku a ze všech rolí, potlesků a uznání se už může cítit unavená? Nemá pak pocit, že nic nového nenachází, protože už všechno zažila?
Ne! (odpovídá tiše, ale rozhodně) Neznám takový pocit.


JIŘINA JIRÁSKOVÁ
Jedna z nejuznávanějších a nejpopulárnějších českých hereček se narodila 17. února 1931 v Praze. Jako dvacetiletá se v roce 1951 stala členkou Divadla na Vinohradech, kde hraje dodnes. V letech 1990 až 2000 byla jeho ředitelkou. Držitelka Ceny Thálie za celoživotní dílo ztvárnila stovky divadelních rolí, vystupovala v mnoha televizních inscenacích a filmech. Byla krátce vdaná za herce Jiřího Pleskota. Ačkoliv se brzy rozvedli, zůstali nejbližšími přáteli. Pak se jí na dlouhá léta stal životním partnerem režisér Zdeněk Podskalský, který zemřel v roce 1993.

Jiřina Jirásková jako Alžběta Tudorovna ze hry Ať žije královna

Jiřina Jirásková jako Strindbergova Kristína - šedesátá léta

Tak znají herečku diváci Divadla na Vinohradech. Pracuje tu půl století.

Jiřina Jirásková

Herečka Jiřina Jirásková

JIŘINA JIRÁSKOVÁ A EMA. Hereččinou nejbližší přítelkyní je francouzská buldočka Ema. "Někdy si říkám, že jsem v jednom z minulých životů musela být psem," usmívá se Jiřina Jirásková.

Jiřina Jirásková jako Helena a Marián Labuda jako Leon ve hře Jeana-Clauda Grumberga Krejčovský salon.