Drama Vadima Perelmana Dům z písku a mlhy zosobňuje zvláštní, spíše lidsky intimní než společenskopolitický pokus o smíření dvou kultur. Proti sobě stojí mladá Američanka, jež kvůli pití ztrácí práci, vztah a teď i rodný dům, a íránský přistěhovalec v podání Bena Kingsleyho, který její dům koupí a odmítá vrátit.
Pro ni je malý bungalov u moře posledním pevným bodem, pro něho naopak prvním krokem zpět k důstojnému postavení, jež zastávala jeho rodina ve vlasti. Kolem sporu se rozbíhá úřední šiml soudní spravedlnosti, jehož bičem výhrůžek popohání i dívčin přítel, zamilovaný ženáč v policejní uniformě, zatímco cizinec se hrdě odvolává na svá zákonná práva.
Všichni mají svou pravdu, bojují do symbolické kapky krve, kterou dívce omývá Íráncova manželka - a přitom je spojuje osud ztracenců znovu se odrážejících ode dna. Herecky však jednoznačně vyhrává Kingsley, jenž pod nadlidské sebeovládání hrdiny dokáže ukrýt tuny emocí. Zbytek obstará kouzlo moře: v noci, za úsvitu i večerním stříbřitým zrcadlením.
Kingsley byl na Oscara nominován, hrdinka Zrůdy Charlize Theronová sošku vyhrála - a leckdo si nedokázal dát dohromady dojatou krásku na pódiu s vyhaslou, ztrhanou, zbitou, odpudivě hrubou tváří z filmu, kterou rozjasňuje jen nečekaná a ponižující láska k mladičké dívce.
Ovšem Theronová dokáže mnohem víc než změnit svůj zevnějšek: snímek natočený podle skutečného případu masové vražedkyně se totiž pokouší vysvětlit, proč vlastně prostitutka své zákazníky zabíjela.
A herečka se opravdu mistrně proměňuje z vyžilé šlapky v ženu dychtivou jak puberťačka, která se pro svou družku dojemně krášlí na záchodcích, sedá do aut zvrhlíků, aby jí přinesla peníze, jednou střílí v sebeobraně, pak z chorobné zuřivosti - a přitom se tiše třese žárlivostí a věčným strachem, jak dlouho si udrží svou lásku, sladké hádě i hysterickou vyděračku v podání skvělé Christiny Ricciové.
O Zrůdě se traduje, že obsahuje scény surového násilí, a je to pravda, nicméně mnohem krutější je onen kruh sebeklamu a sebezapření, jímž Theronová prochází s úzkými rty a přivřenýma očima jako v masce proti bolesti.
Snímek Richarda Linklatera Před soumrakem nevyhledává tak krajní výrazy, neřkuli scény - připomíná spíše večírek spolužáků po letech, ve tři ráno a za střízliva. Navazuje totiž na film z roku 1995 Před úsvitem, kde Francouzka a Američan prožili krátké vzplanutí a smluvili si schůzku za půl roku.
Jenže se sešli až po devíti letech a mají na sebe zase jen pár hodin času. Vlastně jsou tři: klukovský Ethan Hawke, „chic“ Julie Delpyová a Paříž s kavárnami, parky, loděmi. Tam všude chodí, vysedávají a mluví, mluví, mluví. Zprvu se oťukávají a vtipkují, probírají své kariéry a názory na komunismus, přiznají hořké pravdy - a až v závěru nezvyklé romance se trpělivý divák či spíše posluchač dočká roztomile zákeřného triku.
 Fotografie z filmu Před soumrakem. |
