Český divák byl v 90. letech celkem v obraze díky Britské radě, která v Praze připravila řadu výstav, ať už ve své domovské Window Gallery nebo například ve Veletržním paláci. Spolupracovala i s Galerií hlavního města Prahy na rozsáhlé přehlídce Cloes Echoes v Městské knihovně v roce 1998, v současné době díky její spolupráci i konkrétním zápůjčkám probíhá expozice v pražském domě U Kamenného zvonu nazvaná Other Times.
Diváci si mohou být jisti, že sledují práce důležitých umělců: mnozí z nich byli nominováni na prestižní Turner Prize, všichni se účastnili řady výstav po světě a samostatně vystavují v předních institucích. Je jim průměrně mezi třicítkou a čtyřicítkou a jsou top hvězdami světa, který známe jen z velké dálky.
Název Other Times vyplynul z atmosféry, která se ve výsledném výběru prací objevila. Umělci si vytvářejí jakoby jiný svět v jiném čase, ani jejich vzpomínky nejsou logicky zařaditelné. Je patrná jejich potřeba vymezit se vůči komplikované současnosti, ale jinak, než to dělá sociální či politické umění.
Individuální koncept díla však není úplně podstatný: jde o vizuální efekt, který funguje sám o sobě. Příkladem mohou být fotografie Darrena Almonda, který snímal různá místa v krajině dlouhým časem v noci při úplňku. Vznikly tak sugestivní obrazy se zvláštním světlem, které připomínají teskné malby krajin předminulého století.
Podobné vyznění mají snímky Clare Richardsonové z necivilizovaných koutů Rumunska, ale kupodivu i fotografie hrobů Catherine Yassové a vylidněné záběry zdánlivých kašírek z Las Vegas od Bridget Smithové. Jádrem výstavy se staly práce Tacity Deanové spojené s Čechy starým časem (1991) a místem vzniku.
Osmimilimetrový film Ztráta používá dokonce české nápisy a svým existenciálním obsahem se napojuje na naše ještě starší časy za železnou oponou. Další její prezentované věci jsou součástí dlouhodobějšího projektu, proto působí jen jako ukázka, jíž chybí pokračování.
Neznalost kontextu je překážkou i k pochopení kreseb Paula Nobleho, který vytvořil jakési sci-fi město Nobson, ale dvě kresby k názoru nepostačují. K silnému dojmu však stačí několik ukázek abstraktních litých maleb Iana Davenporta - složitých ručních prací v kombinaci s počítačovým generováním barev.
Ničemu nepodobné jsou kompozice Dextera Dalwooda: malby fiktivních pracoven slavných lidí zdánlivě o svých nepřítomných nájemnících nic nevypovídají... Naznačují však v jiném čase - jejich budoucí tragédii (Stalin, Mao, Kurt Cobain, tady v pražské výstavě Bill Gates, Gorbačov, Solženicyn).
Zážitkem je i - byť jediné - plátno slavného malíře Petera Doiga. Nefigurativní malba lesa s podivným světlem odkazuje k tradiční krajinomalbě, a přitom je na ní všechno úplně jinak. Ostatně pocit osamění proniká tak trochu všemi představovanými pracemi.
Citlivý divák se tu lehce dojme, stejně tak jako divák s abstinenčními příznaky vyvolanými nedostatečným přísunem kvalitního umění. Snad jen jednu výtku kurátorům: texty v expozici možná nemusely být tak lyrickými vhledy do jednotlivých děl, spíše se měly pokusit přiblížit autory a jejich tvorbu. Katalog tyto texty opakuje a připojuje jen životopisná data.
 Sam Taylor Wood - Samomluva II, rok 1998. |
