Kaiser si hrál na toho, kdo přijel podporovat disidenty, Lábus na toho, kdo přijel posilnit víru komunistů. Jistě, nechtěli moralizovat, jen ukázat, jak to "tam" vypadá na první pohled.
Snažil jsem se na srandu K & L přistoupit, ale nešlo mi to. Před pár dny jsem totiž dočetl knihu Důkazy spojení kubánského básníka a novináře Raúla Rivera (1945), který byl loni Castrovým režimem zatčen a letos byl odsouzen k dvacetiletému žaláři.
Riverova kniha přitom není vášnivou obžalobou castrismu, tedy alespoň prvoplánově či ideologicky zcela určitě ne. Jde o věcné " podotknutí", složené z drobných dokumentárních příběhů, z osobně pojatých reportáží, z črt, prostě ze žánrů umělecké publicistiky, pro něž má latinskoamerické písemnictví, jak v doslovu informuje hispanistka Anežka Charvátová, spojující termín crónica, kronika.
Dodejme, že Rivero takzvaně umí psát, jeho básnické schopnosti (je nositelem několika cen za poezii) se projevují ve výstižných navozeních prostředí či situací.
Na totalitaristických systémech castrovského typu je zrůdný už sám projekt - ovšem ten v současnosti je, jak víme po draze nabytých historických zkušenostech, již teoreticky poměrně jednoduše popsatelný a argumentačně těžko udržitelný.
Jenže každý totalitarismus má i svou každodennost, k jejímuž důsažnému pochopení sotva postačí intelektuální odsudek na teoretické bázi, jenž se navíc může bezbolestně odbývat kdekoliv.
Riverovy Důkazy spojení, vydané v originále loni v americkém Miami, jsou kubánskou každodenností prostoupeny téměř na každé své stránce a kritika režimu se tu děje angažovaným, přesto klidným popisem detailů oné únavné, zle obstupující konkrétnosti.
Pravda, často to Rivero nevydrží a k detailu přičiní zobecňující závěr. Nepůsobí však didakticky a ilustrativně, nýbrž jako analytický prvek výpovědi.
Ještě jedno připomenutí pořadu Kaisera s Lábusem. Oni chodili po ulicích, maximálně vešli do průchodu či do dvora. Rivero podává situační zprávy převážně "zevnitř": z domácností, z institucí včetně vězení.
Někdy u těch, s nimiž hovořil, zachovává anonymitu, jindy je jmenuje. V české edici chybí vysvětlení, zda jména autor změnil nebo ne - a jestliže nikoliv, tak našince při vědomí tamějších poměrů napadá, že Důkazy spojení by mohly kubánským orgánům v nejednom případě posloužit jako doličný materiál k perzekuci těch, o nichž je v knize řeč.
Ti lidé buď neretušovaně vyslovují svůj názor, nebo autor líčí jejich tíživou existenci pohybující se - například z ekonomického nezbytí - na hraně, či už asi za hranou zákona, která je na Kubě nepochybně velmi gumová.
I Čech, který v dospělosti na vlastní kůži zažil něco z československého komunistického režimu, zkrátka ne vždy úplně chápe, co se to na Kubě vlastně děje, jak to tam chodí.
Ačkoliv disponujeme určitou průpravou, zakoušeli jsme - vyjma první poloviny padesátých let - mírnější podobu ideologického nátlaku i hmotné nouze, než je ta kubánská.
Neprovozovala se u nás veřejná zapuzení, kdy svezení lidé pod dohledem agentů bezpečnosti demonstrují před příbytkem "nepřítele" a žádají pro něho trest - třeba proto, že hrál s manželkou po půlnoci karty.
Přídělový systém na jídlo a další životní potřeby je na Kubě normalní. Ačkoliv ovzduší bylo v české kotlině zasviněnější než na karibském ostrově, přece jen se tu dýchalo o něco lépe.
Riverovy Důkazy spojení jsou příhodným doplňkem k pohodářským vývozním artiklům Fidela Castra. Doutníčky či rumíček při četbě této knihy poněkud hořknou, ale to není žádná škoda.
 Literatura (ilustrační foto) |
