Lou Reed s kapelou Metallica

Lou Reed s kapelou Metallica | foto: Universal Music

Ježíšek last minute 3: Spolupráce roku, „hrajte nahlas“ a ztracené písně

  • 1
Vyznat se v podzimní, k Vánocům směřující nadprodukci v jakémkoli oboru je obvykle nadlidský výkon. V týdenním seriálu se vám pokusíme napovědět alespoň některé tipy z hudební oblasti. Dnes se zaměříme na alba zahraničních umělců.
Lou Reed & Metallica

LOU REED & METALLICA: Lulu (Sister Ray/Universal)
Když odezněl prvotní šok z tohohle vskutku nečekaného spojení, které by klidně mohlo aspirovat na titul "Sojuz-Apollo 2011" (mladší čtenáři nechť požádají o vysvětlení své rodiče), je čas se na album podívat s mírným odstupem. Zjišťujeme, že zdaleka nejzábavnější na celé věci je její mediální odraz. Projdete-li si totiž recenze, zjistíte, že dvojalbum hnulo žlučí fanouškům Metalliky stejně jako příznivcům Lou Reeda. Ono to jistou logiku má: Metallica tu totiž (většinou) nehraje jako Metallica a Reed nepíše reedovské písničky. Jejich průnik je do jisté míry experimentální, i když patrně následovníky nenajde, plně stojí na konkrétních dvou interpretech. Lze diskutovat o tom, jak silné měli protagonisté skladatelské chvilky, ale i o tom, jestli vůbec mělo jít o album písní či spíš dramatických fragmentů a ploch. Jisté je ale jedno: takhle nadupanou "doprovodnou kapelu" Lou Reed za skoro půlstoletou kariéru za zády ještě neměl.

Ben Harper

BEN HARPER: Give Till It's Gone (Virgin/EMI)
Americký multiinstrumentalista a písničkář je jedním z příkladů umělců, kteří mají na domácí půdě mimořádnou popularitu, ale v Evropě (o Česku už vůbec nemluvě) je zná spíše okruh hudebních fajnšmekrů. U Bena Harpera je to nejspíš tím, že jeho hudba je "příliš americká" – vychází stejnou měrou z folku a rocku jako z blues a gospelu. Ostatně, Harper spolupracoval na několika albech i se slavnými Blind Boys Of Alabama. Jeho poslední, desáté album je nicméně možná i z hlediska mainstreamového posluchače přijatelnější. Hned v několika skladbách vypovídá o Harperově okouzlení Neilem Youngem, v jiných skladbách využívá potenciálu své kapely k docela tvrdému rockovému soundu. Připočíst k dobru můžeme i spoluautorskou a bubenickou účast Ringa Starra.

The Black Keys

THE BLACK KEYS: El Camino (Nonesuch/Supraphon)
"Play loud", přehrávejte nahlas, vyzývá přelepka na obalu. Americké duo si na své syrovosti a tvrdosti zakládá. Aby také ne, když se svými kořeny hlásí k mimořádně drsné bluesové scéně kolem mississippského labelu Fat Possum, u kterého v 90. letech nahrávaly takové osobnosti jako R. L. Burnside, Junior Kimbrough nebo T-Model Ford. Inspirováni nejtypičtější instrumentální sestavou tohoto uměleckého okruhu, tedy elektrické kytary a bicích, začali model syrových blues, postavených často na jediném riffu, pobělošsku rozvíjet a vrstvit, takže jejich aktuální album už ani nezní jako nahrávka pouhé dvojice; nechybějí početnější vokály ani klávesové zvuky. Kouzlo oné na kost oholené přímočarosti se sice trochu vytratilo, hudba The Black Keys nicméně dostala jinou kvalitu a album potvrzuje, že v protagonistech je víc než "jen" energie a syrovost.

Hank Williams

RŮZNÍ: The Lost Notebooks Of Hank Williams (Sony Music)
Velmi zajímavé album zdaleka nejen pro příznivce "opravdové" americké country, jejímž bezesporu největším hrdinou Hank Williams i bezmála půlstoletí po smrti zůstává. Fragmenty dvanácti písniček v poznámkových zápisnících, které album obsahuje, byly uloženy po autorově smrti v roce 1953 do kožené aktovky a teprve se značným odstupem objeveny. Jejich dotvoření a nahrání se zhostila skutečná elita současné písničkářské scény počínaje samotným Bobem Dylanem přes jeho syna Jakoba, Norah Jonesovou, Jacka Whitea, Lucindu Williamsovou, Levona Helma, Sheryl Crowovou až po dalšího veterána Merlea Haggarda.

Bob Dylan

BOB DYLAN: Beyond Here Lies Nothin' (Sony Music)
Už sám název dvojalbové kompilace Boba Dylana napovídá, že se její obsah bude poněkud lišit od těch výběrů, které vyšly v minulosti. Zatímco ty totiž těží především z písničkářových hitů převážně ze 60. let a další dekády obvykle přecházejí jen "aby se neřeklo", tomuto titulu přímo dala název úvodní píseň Dylanovy poslední řadovky Together Through Life z roku 2009. Najdeme tu i řadu dalších písní vybraných z posledních vysoko hodnocených alb i předcházejících dekád. Ve výběru pochopitelně nechybějí výše zmíněné klasiky ze šesté dekády typu Blowin' In The Wind, The Times They Are A-Changin', It Ain't Me, Babe nebo Like A Rolling Stone. Jak píší v snad až příliš stručném bookletu pořadatelé výběru, Beyond Here Lies Nothin' je dobrý startovací bod pro poznávání Dylanovy hudby.