SZIDI TOBIAS: Ať se dobré děje (Studio DVA)
Nové album slovenské, v Česku (a v češtině) ale často působící herečky a šansoniérky zčásti zachycuje písňový repertoár z muzikálu Vánoční koleda, kde se Szidi Tobias objevila po boku Ivany Chýlkové, Davida Kollera či Karla Rodena. Tobias je bezesporu jedním z nejvýraznějších hlasů na "federální" scéně a album, které je autorským počinem skladatele Milana Vyskočániho a textaře Petera Lipovského to potvrzuje. Ostatně i muzikantská společnost se ve studiu sešla vybraná - stačí jména basisty Martina Gašpara, bubeníka Marcela Buntaje, perkusisty "Ajdžiho" Szaboa nebo kytaristy Martina Zajka. Už bylo mnohokrát řečeno, že Szidi Tobias jde mezi zdejšími šansoniérkami možná nejvýrazněji ve stopách Hany Hegerové, nejen lehkým slovenským přízvukem, ale například i šíří stylů a výrazů, které se do jejího šansonového repertoáru vejdou: od čistého, avšak vkusného popového či muzikálového soundu přes citové balady až třeba po čardáš, ve kterém vynikne její temperament.
BUCHTY A LOUTKY: Popeláři jedou (Polí5)
Písničky ze stejnojmenného představení známého divadla jsou docela zábavné i bez vizuální složky. Ostatně nekomentují žádný souvislý děj, což je základní předpoklad k tomu, aby obstály. Tvůrčí kádr Buchet a loutek je samozřejmě především divadelnický, nikoli muzikantský nebo zpěvácký, to ale vcelku nevadí. Na rozdíl třeba od populárního Kašpárka v rohlíku, se kterým asi malí posluchači budou album, málo platné, nejčastěji srovnávat, je hudební složka více strohá, rodiče dětí ve skladatelském rukopisu a soundu rozeznají jasné ohlasy undergroundu či nové vlny, tedy víceméně retro, to ale není nikterak na závadu. A svérázný textový svět, ve kterém není nouze ani o vtipy určené spíš dospělým ("nepracuje, prý ho práce neláká/možná ani nezná strejdu Svěráka"), je příjemné navštívit.
NEDĚLNÍ LIDÉ: Polaskaki (Polí5)
Jedna ze zajímavých, byť mediálnímu světu jaksi "z podstaty" utajených českých kapel je ztělesněním alterantivního rocku v původním slova smyslu, ale s poměrně současným výrazem. Kromě kytar, na kterých sound Nedělních lidí stojí, které mu dodávají šířku i hloubku a vymezují i hudební vlivy od psychedelie po hard core, hraje zajímavou roli v sestavě i trombón. Hodně svérázná je skupina i v textové složce, leccos o tom vypovídají i názvy některých skladeb, třeba Oheň je suchomilná rostlina (nikde nikdo a já) nebo Ticho je strýc. Fanoušci alternativní větve českého rocku, kteří už mají oposlouchané Už jsme doma, MĆH Band nebo Dunaj by měli při vyslovení jména Nedělní lidé zpozornět.
SCHODIŠTĚ: Roztoky (Indies Scope)
Schodiště, dříve známé pod širším názvem Nahoru po schodišti dolů band, nijak zvlášť ani na nové desce nevybočuje ze svého záběru "veselých písniček o smutných věcech". Crazy zpěv Martina Krajíčka tentokrát našel nového partnera, totiž partnerku, ve vokálních partech výborně disponované bubenice Páji Táboříkové. Instrumentální rysy, dané především výrazným podílem akordeonu a klarinetu, nicméně zůstaly na svém místě. A stejně tak skeptický pohled na svět, na všechno to lidské pinožení, a v neposlední řadě taky na sebe sama.
TLESKAČ: Never Die Songs (Black Point)
Jedna z populárních českých ska kapel na svém novém "old school" albu přináší další dávku písniček více či méně vtipných, protkaných narážkami, citacemi, slovními a rýmovými hříčkami. Možná až příliš přímočarý plzeňský lokálpatriotismus vcelku snadno "rozdýchá" i posluchač křtěný Vltavou. Splývající hudební složka, daná snahou držet se bez velkých odboček v intencích zvoleného žánru, by sice mohla leckoho unavit, třičtvrtěhodinová stopáž alba ale svědčí o soudnosti Tleskače. Který je svým živým nábojem především vítán na klubových a festivalových pódiích.
10 let bez Mejly - Palác Akropolis 8. ledna 2011 (Guerilla Records)
Hned na samém začátku letošního roku si underground velkou akcí připomněl kulaté výročí úmrtí jednoho ze svých hlavních exponentů. Kromě vystoupení Filipa Topola, Ivana Martina Jirouse, Jana Brabce, Pavla Zajíčka a Vráti Brabence bylo lákadlem koncertu obnovení Hlavsovy kapely Půlnoc, která zde zahájila celoroční (časově zřejmě termínovaný) comeback. Po bezmála dvaceti letech tu tedy zazněly klasické písně jejího repertoáru (z nichž jen některé sdílela s Plastic People of The Universe) Podivná je podivná, Nikde nikdo, Je to nebezpečný nebo Kanárek. Sestřih z koncertu přesahuje rozměr pouhého dokumentu.
MILOŠ MAKOVSKÝ: Neopak (FT Records)
Velmi zajímavý návrat známého protagonisty brněnské artrockové scény, kytaristy, který měl řadu let ze zdravotních důvodů znemožněnu uměleckou činnost. "Hudbu složil, nahrál, a mixoval ve volných chvílích," jak stojí v bookletu, ve vlastním studiu. V rukopisu Miloše Makovského se artrockový grunt rozhodně nezapře, je pro něj typický cit pro dynamiku, lyrický pohled na hudební materii, ale i ostrý, vyloženě rockový nápřah, který není vzdálen sólovým albům kytarových virtuosů typu Stevea Vaie. Příjemný je i booklet, obsahující sympatické zdravice Makovského muzikantských kolegů a přátel, Oldřicha Veselého, Romana Dragouna, Slávka Janouška, Petra Jandy a dalších.
