Jak přiznává, přimotal se k předobrazu svého hlavního hrdiny Ereze vlastně náhodou. Přiletěl do Pásma Gazy jako novinář a mohutný voják se netajil svým opovržením pro všechny civilistické měkoty („bílé límečky“), za které musí armáda tahat horké brambory z ohně. Zmínil se však také o svých zkušenostech z izraelské pevnosti na obsazeném libanonském území na konci 90. let. Lešemovi se ho podařilo přesvědčit, aby mu popsal své vzpomínky – na několik dní se kvůli tomu zavřeli do hotelu. Lešem v doslovu přiznává, že s vojenským životem za izraelsko-libanonskou hranicí neměl nic společného, vylíčil ho ovšem s reportérským drajvem.
Jestli je ráj detailně popisuje zážitky předsunutého izraelského kontingentu v pevnosti Beaufort, někdejším křižáckém hradu. Izraelci drží pozice, vysílají vojáky na průzkumné mise do země nikoho – a čelí neustálým pokusům o napadení. Lešem jde do detailů, co se týká taktiky boje, ale hlavně všech parametrů vojenského života.
Kniha nicméně není jen pro zájemce o vojenskou historii – „bílý límeček“ Lešem například vstřebal a použil výrazivo vojáků. Text je tak prošpikovaný výrazy, které znějí v češtině neobvykle, důmyslně i komicky – pro překladatele Davida Hrona to musela být velká výzva.
Porce vojáckých pravd
Vylíčení psychicky náročného života v pevnosti, která je zmodernizovaná tunami betonu, je poutavé dokonce i bez detailního líčení osobních dramat. Vojáci samozřejmě zažívají vzájemné konflikty, ale ve srovnání s vražednou realitou nemají velkou váhu. Nemohou – nováčci si musí rychle zvyknout a naučit se nejrůznější taktiky, které jim umožňují přežít. Lešem podrobně popisuje různé vychytávky výstroje a výzbroje – ale také přirozený vliv izolace: zpochybnění vztahů k těm, kdo zůstali doma. Ať už jsou to všichni ti, „kdo si teď dávají kávu někde v Tel Avivu“, anebo přítelkyně a partnerky.
Lešemův hrdina z pevnosti Beaufort se pokouší své milované psát, ovšem dopisy nikdy nepošle; bojí se, že by mu realita zážitků v jejích očích ublížila. Tón vyprávění je mužný, až machistický; s pořádnou porcí vojáckých pravd, a zároveň se tu mluví o velkém dobrodružství. A také o nudě a o uplývajícím čase... Mrtvých není ve srovnání s klasickými válečnými spisy z první i druhé světové války příliš mnoho – psychologický účinek ztráty je ovšem popsán drtivě.
Jestli je rájautor: Ron Lešem nakladatel: Garamond překlad: 344 stran, 348 Kč |
Vzniklo napínavé vyprávění plné dřiny, špíny a vojenských i tělesných detailů, které by čtenář snad ani nechtěl znát. A mimo to? O motivaci se příliš nemluví ani neuvažuje – étos izraelských vojáků spočívá v tom, že jsou tam, kde je třeba. „Všechno to bylo nadarmo,“ uzavírá se Jestli je ráj, ale náboj knihy svědčí o něčem úplně jiném. Román dosáhl v Izraeli stopadesátitisícového nákladu, byl poctěn cenami a dovedl upoutat současné vojáky i jejich rodiče. Objevil se i ve dvacítce zahraničních překladů.
Pro středoevropského čtenáře může kromě napínavého a zároveň realistického čtení znamenat i skrytou otázku: Kam se poděli ti ostatní? Ti jako já? V Jestli je ráj se totiž vyskytují vlastně jen ostřílení mazáci anebo zranitelní nováčci, kteří se mazáky stanou (pokud se toho dožijí). Případně přítelkyně zbožňované na dálku. Poloodstíny se vytrácejí, na složitější úvahy a kresby charakterů není čas a prostor. Lešemovy postavy formuje situace. Možná to jen potvrzuje teorii, kterou by Lešemův hrdina asi podepsal – že o válce se vlastně psát nedá. Vždy zůstane prázdný prostor – pachuť z hledání smyslu.
