Václav Postránecký

Václav Postránecký | foto: Aleš Kartal

Ještě než zcepeníš, zkus to!

Václav Postránecký se vrací do Městských divadel pražských. Na scéně divadla ABC a v produkci agentury Harlekýn vystoupí spolu s Ninou Jiránkovou v neděli poprvé ve hře kanadského dramatika Morrise Panycha Moje teta, tvoje teta.

Na první pohled hra vypadá jako desítky jiných: zahořklý úředník jede zaopatřit svou umírající tetu: ta však ne a ne odejít ze světa. Jenže na konci je mimořádně překvapivé rozuzlení.

"Je to komorní hra, přesto má obrovskou dynamiku a větší spád, než mají leckdy kusy o třiceti postavách," říká Postránecký, který kus režíroval. Hlavní postavou je doslova fascinován.

Jak jste na hru přišel?
Původně mi ji nabídlo Divadlo v Řeznické. Nikdo ji nechtěl dělat a já jsem ještě v polovině textu také nevěděl. Když jsem ji dočetl, byl jsem si jistý, že je v ní něco úžasného ukryto, ačkoliv jsem to nedokázal pojmenovat. Ani dnes nejsem s to přesně říct, kde je šém, který hru oživuje. Svět je, jak známo, hnusné místo a schopnost takto ho vnímat nevyžaduje inteligenci, výjimečné schopnosti a talent. Umělci by ale i za těchto špatných okolností neměli ztrácet chuť svádět marné boje. Podstatné je, pokud dokážeme alespoň část lidí učinit šťastnými. Moje teta, tvoje teta je doslova o tom. Hlavní hrdina je člověk, který nepoznal lásku, zná jen lhostejnost, nenávist, nemá přirozený talent milovat. Přesto cit pozná. Pozná vděčnost za lásku, což je ještě víc než láska sama.

Od začátku jste věděl, že chcete hrát hlavní roli?
Kdepak, já chtěl hru jen režírovat, s rolí Kempa jsem myslel na Jirku Lábuse. Jirka však nemohl, tak jsem uvažoval i o jiných interpretech. Čím víc jsem hru četl, říkal jsem si: Ještě než úplně zcepeníš, zkus to! Nikdy jsem totiž takovou postavu nehrál. Tak nezakotvený člověk a zároveň vyschlý a vyprahlý...

Hlavní hrdina budí soucit i odpor zároveň.
Ano, je to hra smíšených pocitů. Ale to se nejvíc blíží pravdě, ne? Záleží jen na nás, za co budeme věci považovat, mohou nás povzbuzovat i deprimovat.

Inscenaci jste uvedl nejdříve v Kanadě, kde jste se setkal s jejím autorem. Pomáhal vám nalézt šém?
Vyznal se, že se inspiroval skutečností, a já mám pocit, že z velké části je to jeho osobní příběh. Hru však prý psal pro herce tak o deset let mladšího, než jsem já. Moje vystoupení ho přimělo k myšlence, že by si Kempa nakonec mohl sám zahrát. Mám zprávy, že ho nyní skutečně hraje ve Vancouveru. A skvěle.

Poprvé jste hru nastudoval pro komorní Divadlo v Řeznické. Jak se vyrovnáváte s tak razantní změnou prostoru?
To je hra pro velké divadlo a byla tak napsána. Kemp tetičce na jevišti vytváří svět, to nejde dělat jako v rozhlasové hře. Dekorace kromě postele, v níž leží tetička, hra nepotřebuje, avšak velké jeviště ano. Akce vznikají nikoli z textu, ale z kontextu.

Jak jste hledal hereckou partnerku? Jak se nabízí role, při níž je herečka celou dobu na jevišti, ale nemluví?
Kdysi jsem rozvíjel myšlenku, že bych napsal hru, v níž bych si zahrál hlavní postavu, která by neměla slovo textu. Neměla by ani pevné místo. Objevovala by se na jevišti, kdykoli by si usmyslel interpret. Na jevišti by byl alkohol, jídlo, cigarety, postava by vjela na vozíčku na pódium a zapálila si třeba doutník. A kontext by byl v jakoukoli chvíli tak úžasný, že by pokaždé dostala aplaus. Nakonec by sklidila největší potlesk a její představitel by se válel v kytkách. Tahle vize udělala velký dojem na Pepíčka Bláhu, který mě prosil, zda by tu roli se mnou nemohl alternovat. Říkával: "Celý svět objet stejně nestihneš, nemohli bychom si rozdělit polokoule?" No a takhle jsem roli tetičky nabízel. Chodil jsem za herečkami a říkal jim: "Nechceš si lehnout na dvě hodiny do postele a slíznout mi smetanu?"

Vracíte se do prostoru Městských divadel pražských, kde jste zažil jejich nejslavnější éru. Pociťujete nějaké rozechvění?
Už to není ono. Před lety jsem tady hostoval v Golemovi. Ale tehdejšího genia loci jsem nenašel. Divadlo je zaplněno lidmi, kteří v něm pracují. Ti ho vyplní svou energií, ale ta energie je proměnlivá. Proto je takový rozdíl mezi divadly i jejich érami.