Red Hot Chili Peppers

Red Hot Chili Peppers | foto: Warner Music

Ještě jednou Red Hot Chili Peppers!

  • 10
Skoro dvacet let tryská energie z americké kapely Red Hot Chili Peppers, jež za sebou nechala armádu následovníků a která právě vydala osmé studiové album By The Way.

„Redhoti“ či „Papričky“, jak se kalifornské čtveřici říká v Česku, prošli těžkými krizemi. V 80. letech se předávkoval důležitý spoluzakladatel kapely Hillel Slovak. Kytarista John Frusciante, který kolegy načas opustil, se zbavoval drogové závislosti stejně jako zpěvák Anthony Kiedis.

Skupina přežila odchod výtečného bubeníka Jacka Ironse (zamířil k Pearl Jam) i charizmatického kytaristy Dave Navarra (dal přednost sólové dráze). RHCP dozráli čtvrtým titulem Mother's Milk (1989), ale kariéru si komplikovali dlouhými pauzami mezi alby. Po bestselleru Blood Sugar Sex Magik (1991) následovalo čtyřleté období hledání, jež kapela překlenula deskou One Hot Minute. Ostatně i na novinku By The Way fandové čekali tři roky.

„Vezmeme vše, co nás napadne, vyhodíme to do vzduchu, a na zem pak dopadnou hotové věci,“ říkával kytarista Navarro. Platí to i pro novinku By The Way, již kolektivně složili členové RHCP. „Přitom to jsou naprosto odlišné osobnosti,“ tvrdí producent Rick Rubin, podepsaný pod vším, co dosud Papričky proslavilo.

Devětatřicetiletý zpěvák Anthony Kiedis, jemuž proudí v žilách litevská krev, má rád funk, punk či hip hop. Jeho hlas vydá za několik hudebních nástrojů: libovolně zesiluje a zeslabuje energii jako živočišný transformátor. Naprosto splývá s rytmem a v nových baladách Cabrol, The Zephyr Song nebo On Mercury jeho vokál přechází do hřejivých světlých barev. Kiedis suverénně stmeluje vzrušující píseň By The Way, která se zmítá jako větrná korouhev. S Kiedisem si muzikanti přizpůsobí vše, včetně sborových vokálů v duchu prastarých plážových písní Beach Boys nebo The Mamas And The Papas.

Nad papričkovou žánrovou hravostí bdí Michael Balzary neboli Flea (39), původem z Austrálie. Flea původně foukal na trubku jazz, v Americe se však přeškolil na uznávaného baskytaristu. Jeho ruce „našlapují“ po strunách s kočičí lstivostí, navíc je to patrně právě Flea, kdo kapelu strhává k výletům do zvukově zamlžených oblastí psychedelické či sférické hudby. Skladba Midnight nebo píseň Venice Queen je přiznáním, že skupinu ovlivnili také britští Radiohead či Seveřané Sigur Rós.

Jedenatřicetiletý kalifornský rodák John Frusciante je univerzálním kytaristou. Nepřerůstá své kolegy jako odpadlík Navarro, ale dokáže písničkářsky tvořit v duchu RHCP: každou skladbu vyplní odlišným typem kytarového zvuku nebo hráčské techniky. V Don't Stop přijde s rockově řízným doprovodem, píseň Dosed obalí zvonivými melodickými motivky, není mu cizí ani suché  rytmické  přitakávání k reggaerockovému songu On Mercury. Fruscianteho předností je cit pro hudební detail.

Bubeník Chad Smith, jediný čtyřicátník v kapele a milovník rychlé jízdy na motorce, se vyznamenal ve skladbě Don't Forget Me. Jeho dunivé hypnotické figury zvyšují napětí písně a bubny vystupují z nahrávky jako sólový nástroj. Jinak má Smith porozumění pro všechny úlety RHCP včetně naléhavé balady Cabrol, která asi zalahodí fanouškům z Jižní Ameriky.

Z muziky RHCP je stále cítit obrovská chuť ke společné jízdě. I komplikovanější kousky, překypující dobrodružnými zvraty, znějí, jako by vznikly mimochodem někde na pacifické pláži. V tom se Red Hot Chili Peppers podobají Beatles, kteří však tvořili novou hudbu. Red Hot Chili Peppers „jenom“ zhodnotili známé styly. Ovšem i po sedmdesáti minutách nové desky volám: Ještě! Ještě!