Nesmělý, skromný kluk, přesto už vycházející hvězda. Tak vzpomíná na Karla Gotta osmdesátiletý Zdeněk Vinkler ze Žulové na Jesenicku. Poznal se s Gottem před šestačtyřiceti lety, když si jako šéf kulturní komise v Jeseníku usmyslel zdánlivě nemožné - že do města na severu dostane vyhlašování Zlatého slavíka.
"Chtěl jsem uspořádat nějakou akci, na kterou se hned tak nezapomene. Tak jsme si v komisi řekli, proč sem nezkusit dostat vyhlašování Zlatého slavíka. Spousta známých si klepala na čelo. Ono to totiž vypadalo jako z říše fantazie, jako nějaké sci-fi," vzpomíná Vinkler. Uspořádat takový večer znamenalo dostat do města po třech nejlepších zpěvácích v kategorii mužů a žen a orchestr. "Kapely se tehdy ještě nevyhodnocovaly, protože to byl teprve třetí ročník soutěže," vysvětlil.
Vinkler se vydal do redakce časopisu Mladý svět, který slavíka "stvořil". "Vy jste se snad zbláznil," sdělil šéfredaktor, když Vinkler předestřel plán dostat hvězdy do Jeseníku. "Co by tam dělali, vždyť mají smlouvy na celý rok? Museli by rušit koncerty," dozvěděl se dál Vinkler.
Jenže ze snu neustoupil. "Řekl jsem mu, ať to nechá na mně. Jen jsem ho poprosil, aby mi dal na všech šest zpěváků nějaké kontakty," popisuje Vinkler.
Dozvěděl se, že vycházející hvězdu jménem Gott najde v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. "Prozíravý člověk z agentury ho tam po dohodě s primářem ukryl před komunisty, protože Gott si prý na koncertech v Německu pustil pusu na špacír a řekl něco politicky nevhodného," vypráví Vinkler.
Únos Gotta z psychiatrie
Vydal se do Bohnic. Přímo za primářem. "Řekl jsem mu o našem plánu. On mě na rozdíl od vedení Mladého světa neodrazoval, naopak se mi snažil pomoci," řekl Vinkler. Podle něj si šéf bohnické léčebny vybavil, že v Jeseníku jsou lázně, kde se léčí rovněž psychicky nemocní lidé. "Mohli bychom tam Gotta na několik týdnů uklidit - a vy byste s ním mohli domluvit vystoupení," řekl Vinklerovi.
Zavolal Gotta, aby se s Vinklerem domluvil. "Přišel takový kluk, bylo vidět, že má strach. Byl vylekaný, vyjukaný. Až mi ho bylo líto. S domluvou ale nebyl žádný problém," vypráví Vinkler. Potom v Praze vyhledal ještě druhého v pořadí Milana Chladila, třetího Josefa Zímu a zpěvačky Evu Pilarovou, Yvettu Simonovou a Janu Petrů. "Pilarovou jsem vyrušil při zkoušce. Mohla mě poslat pryč, ale hned se mi věnovala. Za Simonovou jsem byl doma. Kývli všichni. Byla v tom vidět solidarita s nesmyslně pronásledovaným kolegou," vzpomíná Vinkler.
Sám byl šéfem celé akce a zároveň moderátorem, který před plným Kongresovým sálem hvězdy představoval divákům. "Nějakou zvláštní nervozitou jsem netrpěl, protože jsem byl vždycky zvyklý mluvit na veřejnosti," pokračoval Vinkler v popisování zážitků ze Zlatého slavíka. Nešlo jen o jeden koncert. Šéf organizátorů chtěl, aby se dostalo na co nejvíc posluchačů. Odehrály se tak hned tři koncerty. První pro dospělou veřejnost, druhý pro mládež a na závěr hlavní "předávací". Všechny byly beznadějně vyprodané.
Vítězové nedostali jen Slavíky, ale také zvlášť vyrobené poháry ve tvaru lilie z mramoru, které vyrobil místní kameník. "Zpěváci byli překvapeni, protože poháry se v té době dávaly jenom za umístění na sportovních turnajích," popsal Vinkler.
Před časem svého nejoblíbenějšího zpěváka kontaktoval znovu. "Psal jsem Mistrovi, aby nám zapůjčil pohár, který tehdy dostal, do našeho kamenického muzea. On získal největší počet hlasů, takže jeho pohár by byl určitě velmi atraktivní exponát. Zatím ale neodpověděl," podotkl Vinkler.
