Charizmatický britský herec Jeremy Irons debutoval v roce 1980 rolí ve filmu Nijinsky ruském baletním tanečníkovi. Snímek Misie, v němž si zahrál s Robertem De Nirem, mu o šest let později vynesl nominaci na Zlatý glóbus. Zatím naposledy se objevil letos v pokračování Růžového pantera.
V londýnském divadle Duke of Yorks jste hrál ve hře Christophera Hamptona Popel a vášeň, napsané podle novely Sándora Máraie. Víte, že se Márai narodil na Slovensku?
Ne, to jsem nevědel. Ale zemřel v Americe. Asi se nechtěl vrátit dřív, než bude u vás demokracie, že? Je to krásna kniha. Četl jsem ji několik let předtím, než jsem v té hře účinkoval. Tu postavu by měl hrát starší herec, má však tolik monologů, že by s nimi asi měl problémy.
Márai v této novele napsal, že každá velká vášeň je beznadějná, jinak by to byl jen výměnný obchod vlažných zájmů.
Něco pravdy na tom bude. Člověk hledá neuskutečnitelný sen. Je velice těžké si udržet vášeň, když je povolená.
Často jste dostával postavy svůdců, ale i gayů.
Je to spíš náhoda. Jako herec děláte postavy, které vám nabídnou.
Vystupoval jste i v tajemných, až hororových žánrech. Máte v sobě i temnou stránku?
Všichni máme stránky, které se snažíme před jinými skrýt. Právě ty mě však jako herce vždy lákaly, kladní hrdinové mě nezajímají. Pořád však věřím, že filmy, na kterých jsem spolupracoval, jsou ve výsledku pozitivní. V zásadě jsem totiž optimista. Snažím se žít naplno, prozkoumat ze života co nejvíce.
Když jste ve filmu Misie lezl vodopádem, vypadalo to dost nebezpečně. Bylo to tak i ve skutečnosti?
Myslím, že bylo, i když za rohem skály čekali horolezci, kteří by mě zachytili, pokud bych uklouzl. Tedy doufám. Jako herec i režisér si rád hledám práci, která mě láká a testuje.
V životopisném filmu o americké malířce Georgii O’Keeffe hrajete jejího manžela, fotografa Alfreda Stieglitze. Ten prý řekl, že fotografie není uměním a že umělcem může být i obuvník. Myslíte, že je film umění?
Není, tak jako ani obraz není automaticky uměním. Umělecké dílo musí komunikovat. Jsou malíři a jsou umělci. Ostatně sběratelům většiny současného umění jde spíše o investice.
I film je přece byznys.
Jistě. Nevím, zda jsem někdy udělal film, který je uměleckým dílem. Může být kniha nebo hudba uměním? Nejsem si jist.
Hrajete na harmoniku i na housle, co pro vás hudba znamená?
Myslím, že má magickou moc. Viděl jsem nedávno Leonarda Cohena. Vytvořil na koncertě atmosféru, kterou těžko dosáhnete jiným způsobem. Hudba se vás dotkne, připomene vám nějaký dávno zapomenutý pocit.
Jak pracujete se svým hlasem?
Neuvědomuju si ho, je to jen zvuk, který vydávám, když se snažím mluvit. Pokud chcete, aby herectví reprodukovalo pocity, musíte se koncentrovat na myšlenky, ne na hlas. Dobří hráči se snaží dostat do hlavy Mozarta. Špatní hráči hrajou jen noty.
Často vás obsazují do rolí lidí z vyšší společnosti.
Přitom já nejsem žádný aristokrat, jsem střední třída jako vy, jen jsem vysoký a dobře na mně sedí šaty. To je vše.
Jak jste se dostal ke spolupráci na filmu Moc bezmocných, který vypráví o sametové revoluci v Československu?
Často ode mne chtějí, abych nahrál komentáře k různým dokumentům. Pracoval jsem krátce v Praze, mám i několik českých přátel, kteří emigrovali po roce 1968, ale s českými disidenty jsem nebyl. Oslovilo mě to z čistě profesionálních důvodů a vzal jsem to rád. Myslím, že ten film je dobře udělaný a že se to téma snaží řešit poctivě.
Vnímají Britové střední Evropu pořád tak trochu kafkovsky?
Já takhle Evropu nevidím, ale turistický průmysl není k mnohým východoevropským zemím podobně otevřený. Za železnou oponou jsme viděli jen černé místo, kde je chudoba a kam se nejezdí. Když jsem natáčel v Rumunsku, viděl jsem krásné budovy, které tam zůstaly z konce 19. století. I když dnes je z nich většina zdevastovaných, věřím, že i tam se jednou život vrátí.
Vím o vás, že podporujete svobodný Tibet...
Ano a je to velice těžké. Zdá se totiž, že pro Tibet nechce nikdo nic udělat. Všechny západní země chtějí s Čínou obchodovat. A Číňané dělají to samé, co dělali Rusové – vytvářejí si kolem své země bezpečnostní nárazníky.
Věnoval jste také peníze charitě, jež prosazuje cvičení jógy ve vězení. Proč?
To je jednoduché. Všude ve světě roste počet lidí, kteří jsou při odchodu z vězení ještě horší, než když do něj šli. Ve vězení stráví spoustu času sami se sebou, jóga a meditace jim může pomoct fyzicky i duševně zesílit, překonat hněv. Ale v mnoha vězeních si myslí, že jóga je to poslední, co vězni potřebují. Podobně si i některé vlády myslí, že umění je to poslední, na co je potřeba
myslet.
Cvičíte jógu i vy sám?
Ne, ale dlouhé roky jsem meditoval.
Co pro vás znamená obdiv žen? I na festivalu v Trenčianských Teplicích jste dával spoustu podpisů.
To podepisování mě trochu nudí, ale zároveň mi to lichotí. Myslím, že lidi nezajímám ani tak já, ale spíš moje postavy, s nimiž se třeba ztotožnili. Pokud bych někam přijel a nikdo by se o mě nezajímal, znamenalo by to, že jsem svoji práci nedělal dobře.
Zavoláte někdy bývalým filmovým partnerkám, jak se mají?
Nedělám to často, ale když jsem byl v New Yorku, potkal jsem se s Meryl Streepovou i Glenn Close. Když jsem byl naposledy v Itálii, viděli jsme se s Ornelou Mutti, ve Francii se snažím vyhledat Fanny Ardantovou či Juliette Binoche.
Jsou to jen profesionální vztahy?
Ne, často je to přátelství.
A něco víc?
Pokud ano, tak bych vám to stejně neřekl. (směje se)
