Život excentrického japonského spisovatele Jukia Mišimy a jeho román Zlatý pavilon jsou o chtění stát se výlučnými. Mišima se cítil být povolaným hlasatelem militantních japonských tradic, jeho pojetí hrdinství a i smrt - rituální sebevražda, kterou na sobě v roce 1970 vykonal za přítomnosti médií - však spíše signalizují posunutý žebříček hodnot a vyšinutou psychiku, i když mnohá jeho prohlášení a činy musíme chápat jako sebestylizaci génia, vyhlašovaného občas za posledního samuraje.
Román Zlatý pavilon byl pro Mišimu příležitostí vnutit světu vlastní kritéria krásy a ošklivosti, hrdinství a zbabělosti. Paranoidní postava, jakou je Mišimův ošklivý a koktavý mnich Mizoguči, není v japonské literatuře 20. století ničím novým. Asociálnost či naturalistické pitvání nejniternějších lidských záležitostí však Mišima používá k neobvyklému účelu: mnich svou vadu povyšuje na sílu, která mu dává pouvoir krásu zlikvidovat.
Od počátku románu je zřejmé, že démon v Mizogučim převládne a že stavbu Zlatého pavilonu zapálí - proto zápletka, pro niž byla Mišimovi inspirací jistá skutečná událost, není pro knihu podstatná. Autor si mohl vybrat jakýkoli jiný "výlučný" čin, jejž bychom asi označili za kriminální, a oslavit ho. Podstata románu tkví v psychologickém vysvětlení (zlo)činu, který Mišima popisuje natolik nezúčastněně, až vyvolává dojem, že nejde o psychopatický akt, ale o hrdinství.
Koktavý Mizoguči se stává závislým na kráse, již mu Zlatý pavilon zosobňuje, až ho ovládne do té míry, že cítí nutkání tato pouta setřást. Útěk není řešením, a tak mu nezbývá, než svou identifikaci s pavilonem dokázat: jeho plán spočívá ve společné smrti krásy a ošklivosti - pavilonu i jeho samého. Mizoguči však v plamenech neumírá, naopak ho očistí, osvobozují od démonů a on cítí (podle autora jistě zbabělou) sílu žít.
Pocit vlastní výlučnosti vedl Mišimu k ritualizované vojenské sebekázni a následně k teorii hrdinství, jež měla být návratem k dávným samurajským ctnostem. S tím souvisí i potřeba ovládat lidi, necitelnost vůči nim, znevažování hodnoty lidského života a neschopnost sdílet bolest. Podobně je na tom i románový Mizoguči, jehož téměř camusovská netečnost vůči bolesti je na několika místech knihy podtržena nechutnými naturalistickými scénami. Ve chvílích, kdy by se ho užuž zmocňoval pocit viny, převládne zlomyslná radost ze síly vlastní špatnosti. Mizoguči není pozér, pokud ho vnímáme jako duševně vykolejeného, je jím však, pokud pochopíme úmysly jeho tvůrce. Možná je mnichova neschopnost citu, celý morální pád a závěrečný čin jen šikovnou choreografií mistra, který se chystal na své životní finále. To určitě nepostrádalo předem naaranžované dramatické prvky: jakkoli se nám jeho pohnutky mohou zdát fanatické a poněkud zrůdné, jejich cílem byla nesmrtelnost. A o ní je i Mizogučiho žhářství.
Jukio Mišima: Zlatý pavilon. Přeložila a doslov napsala Klára Macúchová. Brody, Praha 1998. 270 stran, náklad 1OOO výtisků, cena 259 korun.
