Suzanne Vega - Suzanne Vega - koncert, Státní opera Praha (19. července 2006) | foto: Jan Zátorský

Jen tak si zpívat se Suzanne Vega v opeře

Suzanne Vega se svou kytarou, Michael Visceglia se svou baskytarou. Skoro zaplněná Státní opera. To vše se zasloužilo o hudební zážitek.

Komorně laděný koncert, jenž se potýkal jak s malými technickými obtížemi, tak i s momentální pěveckou indispozicí Suzanne, působil velmi mohutně a bohatě.

Její melancholický hlas dokázal vyplnit v opeře každou skulinku a kdo rozuměl, mohl se zasnít nad texty jejích písní.

Jako klasická písničkářka dokázala publikum pobavit nejen zpěvem, ale také slovem, což bylo důležité hlavně ve chvíli jejího hlasového výpadku ve skladbě (I'll Never Be) Your Maggie May.

Zahrála písně staré, nové i nějaké mezi, v různých variacích (jen s kytarou, případně samotnou baskytarou) i bez jakéhokoliv doprovodu, kdy si s ní mohl zazpívat každý, kdo chtěl, jako v případě hitu Tom's Diner.

S kšiltovkou na hlavě nevynechala ani své další známé skladby jako When Heroes Go Down nebo Luka, které si publikum vždy soustředěně poslechlo, případně zabroukalo, aby je pak ocenilo bouřlivým aplausem.

Protože je uprostřed práce na novém albu, představila během devadesátiminutového vystoupení také několik zbrusu písní, například svižnou Unbound. Oplývají silnými melodiemi, které čekají na aranžérské vyšperkování.

Posluchači se nenechali uspat sice velkolepým, ale přece jen statickým prostředím Státní opery a byli velmi živí a komunikativní. Když se z hlediště ozval výkřik "We love you Suzanne!", Vega pohotově kontrovala: "Thank you. I think I love you too."

Zelená louka pod nohama a hvězdné nebe nad hlavou by však jejímu koncertu svědčilo mnohem lépe. Všichni by se dokázali mnohem více uvolnit a užít si.

Bylo fajn zazpívat si se Suzanne Vega v opeře. A možná i dobře, že se kvůli sporům o autorská práva nakonec netočilo avizované DVD, protože kamery by komorní náladu spíše kazily.