V srpnu bude točit s režisérem Danem Svátkem česko-švédský film Blízko nebe, kde bude jejím partnerem Francouz Jean-Michel Francis.
Jak vás Svátek objevil a získal?
Viděl mě ve filmech Tic tac a Honem honem, které šly v českých kinech, sehnal si adresu, poslal mi svůj scénář. A ten je krásný, takže jsem Svátkův projekt přijala.
Liší se od filmů typických pro severské země, kde vzniklo hnutí Dogma - návrat k civilní čisté tvorbě?
Neděláme jen filmy podle pravidel Dogmatu, nedávno jsem hrála v dánském snímku Den a noc, který je také hodně zvláštní - celý se odehrává v autě za jízdy. Ale i Blízko nebe má hodně stylizovaný tvar. Hotel, kde se kříží osudy lidí z různých zemí s různou barvou pleti, je modelem světa, skutečnost se pojí se snem, současnost s nadčasovostí, hledání domova s filozofií.
Kdysi jste v Praze studovala DAMU, ale jen krátce. Proč?
Každý den jsem jedla smažený sýr, neměla jsem peníze. Jít na DAMU jsem se rozhodla v šestnácti, tatínek na to řekl jen - Ach jo! Sám je Čech, do Švédska odešel v roce 1968, studoval tam filmovou režii a teď učí novinařinu na univerzitě. Maminka je Švédka, profesí sochařka, nedávno v Praze pracovala.
Vy jste teď přijela přímo z natáčení seriálu o slavném pohádkáři Mladý Andersen. Utíkáte k televizi, protože filmů je málo?
To ne, ve Švédsku dělá hodně dobrých věcí právě televize, Mladý Andersen má navíc kromě seriálové podoby i filmovou verzi. Každý herec si může vybrat mezi filmem a televizí, ale já ještě takhle nepřemýšlím. Jsem mladá, nemám rodinu, nemusím myslet na peníze, takže volím podle rolí a lidí, se kterými mě zajímá pracovat. Beztak nikdy nic není naprosto dokonalé.
Umíte odmítat špatné scénáře?
Vymlouvám se, že nemám čas. Jsem celkem diplomat, i na premiéře nepovedeného filmu svých kolegů jim říkám: Dobrá práce. Vím, jak tvrdá je to profese a že dělali, co uměli.
Hrála jste s legendami Maximilianem Schellem nebo Johnem Woodem. Máte recept na mezinárodní kariéru?
Mám štěstí a taky agenty v Los Angeles i v Londýně, kteří mě posílají na castingy malých nezávislých snímků i velkofilmů.
Pomáhá vám Evropská unie?
Kultuře určitě, od té doby, co je Švédsko členem, dost věcí se propojilo, od hudby k filmům. A nejde jen o instituce, znám to i osobně. Takže i české herečky mají naději, přitom se nemusí bát, že se v soutěži ztratí - každý člověk je jedinečný.
Co jste s evropskými hvězdami zítřka probíraly na Berlinale?
Moc se toho nestihlo. Jen vím, že Němci nebo Španělé mají díky větší produkci více šancí, ale také větší konkurenci, kdežto ve Švédsku je v mém věku tak deset hereček. A do Hollywoodu se nás dostane jen hrstka, přičemž ti úspěšní, jako Penelope Cruzová či Stellan Skarsgard, měli za sebou dlouho kariéru už doma ve vlasti.
Bodujete v anketách o nejkrásnější či nejvíce sexy herečku - stačí krása k herectví?
Proboha, ne! Ne, ne, ne. Herečka musí umět být i ošklivá a zahrát ošklivou je někdy větší umění.
Takže s rolemi princezen si herečka nevystačí?
Na celý život rozhodně ne. Nic proti tomu, ale není to můj případ. Já princeznu vlastně nikdy nehrála. Mám jiné plány, chci třeba režírovat a zkusit si muzikál.
Je pravda, že jste zpívala a hrála v rockové kapele?
Ve třech! Ta dnešní už nemá ani jméno, jen se tak bavíme, ale měla jste slyšet mou první dívčí skupinu Rambo Allstars! Bylo nám patnáct, já hrála baskytaru, byly jsme potetované drsňačky a v rytmu hardrocku jsme zpívaly politické protestsongy.
Proti čemu jste protestovaly ve svobodném Švédsku?
Přece proti mužům! Ale to už mě přešlo.
Zpíváte, hrajete, dobýváte Evropu - je něco, co neumíte?
Moc věcí. Třeba ten smažený sýr.
