U zdi nářků

U zdi nářků | foto: Getty Images/National Geographics/Anne B. Keiser

Jehošuův román Milenec je bestsellerem bez sentimentality

  • 0
Izraelský autor Avraham B. Jehošua patří k absolutní spisovatelské špičce. Potvrzuje to román Milenec, který nyní vyšel česky.

Zdejší čtenáři mají ze zřejmých důvodů možnost poznávat izraelskou literaturu až od roku 1989, onen časový odstup byl však nakonec k něčemu dobrý.

Nedostaly se sem totiž prvogenerační oslavně budovatelské příběhy kolektivu, ale pozdější, svébytně umělecky zachycené osudy jednotlivců, do nichž se stejně jako změny ve společnosti nenásilně promítají aktuální politické události. K několika titulům Amose Oze se záhy připojil román Viz láska Davida Grosmanna, vzdávající hold modernistickým vypravěčským technikám; z poslední doby jmenujme alespoň výbor z povídek Edgara Kereta nazvaný Létající Santini, jenž přímo překypuje černým humorem, absurditou, groteskou a satirou.

Nyní se na našich knižních pultech objevilo jméno Avrahama B. Jehošuy, kterého kdysi jeho nepoměrně známější americký židovský kolega Saul Bellow označil za spisovatele světové třídy.

Izraelský Faulkner

Avraham B. Jehošua se narodil roku 1936 v Jeruzalémě, jeho prapradědeček z otcovy strany pocházel z Prahy, odkud roku 1848 emigroval do dnešního Izraele.

Na Hebrejské univerzitě vystudoval Jehošua hebrejskou literaturu a filozofii a po ukončení vojenské služby se začal věnovat jak učitelské, tak literární dráze. V letech 1963–1967 pracoval v Paříži a od roku 1967 žije v Haifě, kde nyní působí na univerzitě jako emeritní profesor. Píše také dramata a eseje, avšak vyniká hlavně jako prozaik, jeho povídky a romány byly dosud přeloženy do osmadvaceti jazyků – kupříkladu Milenec i do arabštiny, maďarštiny či turečtiny. V roce 2007 byl Jehošua také hostem Festivalu spisovatelů Praha.

Jak si povšiml kritik Harold Bloom v recenzi pro list New York Times, Jehošua je jakýmsi izraelským Faulknerem. I jeho Milenec totiž vypovídá o historii a současnosti daného regionu prostřednictvím rodiny, jejíž členové promlouvají formou vnitřního monologu, přičemž fragmentární struktura jednotlivých kapitol spolu s názvy přímo evokuje Faulknerův román Když jsem umírala.

Hned první větou ("No a my jsme v té poslední /rozuměj jomkipurové/ válce ztratili milence") Jehošua navíc vrhne čtenáře přímo do proudu vědomí otce Adama, praktického a relativně movitého majitele autoservisu. Následuje ponor do mysli jeho nespavostí trpící dcery Dafi a dále manželky Asji, zanícené intelektuálky, kterou sužují noční můry. Rodinné trio pak doplňuje Asjin milenec Gabriel, jemuž Dafi neřekne jinak než "tamten", jeho umírající babička Veduča a arabský dělník Naím, z něhož se posléze také stává
milenec.

Ať už je však postavou člověk mladší nebo starší, muž nebo žena, Arab nebo Žid, Jehošua je mistr hloubkové psychologie. I na povrchu klidný a vyrovnaný Adam sám pro sebe urputně hledá ta pravá slova, jimiž by vystihl svou manželku, a občas dokonce vybuchne během diskusí o Arabech, neboť na rozdíl od rezolutních stanovisek přátel v skrytu duše ví, že se v nich den ode dne vyzná méně.

Oproti tomu mladičký Naím formuluje vlastní postoj na začátku textu naprosto přesně ("Oni /tj. Židé/ k nám necítí nenávist, jsme pro ně zkrátka vzduch"), a teprve po prožité zkušenosti je ochoten připustit, že určité osobnostní typy, kupříkladu "ježibaby", se vyskytují jak u něj ve vesnici, tak na Karmelu, v exkluzivní židovské čtvrti Haify. Všechny uměle vytvořené mezilidské bariéry se však hroutí ve chvíli, kdy se Naím poprvé miluje s Dafi: oba se s puberťáckou nevinností chovají tak, jak to viděli ve filmech.

Škoda, protože ne

Aniž bychom vyzradili strhující děj, poznamenejme, že ústředním motivem románu jsou cesty (nejen s odtahovou službou po nocích), ztráty (nejen fyzických osob) a hledání, přičemž nejvíce se hledá jak láska (a opět nejen milenecká), tak vědomí sebe sama: všichni hrdinové se zmítají v nejistotách a žádný z nich není, jak s úsměvem podotýká jistý zbožný stařík, "svobodný člověk".

Tomu odpovídají i jejich výrazové prostředky – třeba Veduča netuší, zdali má Naíma coby arabského kluka spíše podezírat, nebo coby svého posledního společníka spíše milovat, a ne náhodou se její fascinující sekce uzavírají nedopovězeným "škoda, protože ne". A byť by finální Naímovo zvolání bylo "plné naděje", u naděje se taky zůstane – jak dopadne jeho "romeojuliovská" epizoda či v obecnější rovině konflikt mezi Araby a Židy, autor neřeší ani náznakem.

Když vyšel roku 1977 Milenec coby první Jehošuův román poprvé, rázem se ve své vlasti stal bestsellerem, jenž přilákal i značnou mezinárodní pozornost. Ocitl se však také v centru kontroverze: ne všem vyhovoval popis Izraele coby temné, až halucinogenní krajiny
snů.

Třebaže se autor prohlašuje za vášnivého stoupence sionismu (dokonce natolik, že k pobouření zejména amerických Židů tvrdí, že opravdový židovský život je možný pouze v židovském státě), jeho próza se důsledně vyhýbá jak jednorozměrným úvahám o stavu země, tak falešným citům. Je prostě mocná právě proto, že se dokáže – slovy věhlasného kritika Alfreda Kazina – na hony vzdálit sentimentalitě.

AVRAHAM B. JEHOŠUA - Milenec
Překlad Magdalena Křížová. Pistorius & Olšanská 2008, 352 stran, cena 349 korun.
Hodnocení MF DNES: 80 %