Abraham B. Jehošua

Abraham B. Jehošua - Praha (3. června 2007) | foto: Jan Zátorský, MF DNES

Jehošua: Izraelské umění vzkvétá díky konfliktům

Patří mezi nejznámější a zároveň nejčtenější spisovatele Izraele. Jeho romány, povídky, hry a eseje byly prozatím přeloženy do osmadvaceti jazyků. Do Česka přijel Abraham B. Jehošua (1936) na Festival spisovatelů Praha.

Tvrdíte, že vliv konfliktů na uměleckou kreativitu není tak zničující, což trochu překvapí u izraelského autora...
Konflikty jsou pro tvorbu důležité – literatura a umění vůbec teď v Izraeli doslova vzkvétá, protože společnost cítí únavu a až jakousi nemoc a nevidí velikou naději do budoucna. Doufali jsme, že se vztahy s Palestinci urovnají, místo toho na nás znovu míří jejich rakety. Nebo jiný příklad – meziválečná Evropa. Když se začal vzmáhat fašismus, bylo to opravdu hrozné období, a přitom umění překypovalo invencí. Nejen literatura, ale i hudba a výtvarné umění – Picasso, Braque, Matisse, Stravinskij, Šostakovič, Bartók... Z celé situace v jistém slova smyslu těžíme, ale byl bych mnohem šťastnější, kdybych měl méně tvůrčího materiálu a více klidu. Už nechci válku jako minulé léto, kdy na Haifu dopadaly rakety a moji dva synové byli mobilizováni.

Patříte k páté generaci Židů žijících v Jeruzalémě. Zažila tam vaše rodina cosi jako relativní klid?
Jen bych připomněl, že jsem sice z obou stran orientální Žid, nicméně můj prapradědeček z otcovy strany pocházel z Prahy, odkud emigroval v roce 1848 do Jeruzaléma. Za celých 120 let sionismu jsme nic takového jako relativně klidnou dobu nezakusili, Židé stále žijí v permanentním konfliktu se svým okolím.
 
Máte na mysli i rozpory uvnitř Izraele?
Ani ne, což bych zdůvodnil tím, že vždycky máme vnějšího nepřítele, čili si je ve vyhraněné formě ani nemůžeme dovolit. Za oněch 120 let sionismu bylo jen dvacet Židů zabito jinými Židy z politických nebo ideologických důvodů. Můžeme se i hádat, ale vnitřní konflikty udržuje naše komunita v mezích.

Vadí vám, že poslední dobou nepatřil mezi žhavé kandidáty na Nobelovu cenu žádný izraelský spisovatel?
Pravda je, že Nobelovu cenu obdržel pouze Shmuel Agnon, nicméně vezměte si seznam oceněných za oněch 110 let a o polovině z nich už určitě nemáte ani zdání. A já vám na místě vyjmenuji tucet spisovatelů, kteří jsou skutečně klíčoví a Nobelovu cenu nedostali: Tolstoj, Virginia Woolfová, Joyce, Kafka, D. H. Lawrence, Proust... A z Čechů dostal Nobelovu cenu jen Jaroslav Seifert, a to už skoro umíral – což je takový svérázný švédský smysl pro humor, vyznamenávat autory, kteří jsou téměř na prahu smrti.

Jaká jsou hlavní témata v současné izraelské literatuře?
Kromě témat, která bychom našli všude ve světě, je to určitě téma identity. Problém s identitou nemají jen Židé v diaspoře, ale i my, třebaže jiným způsobem: Jaké jsou hranice židovství? Jaký je vztah mezi náboženstvím a národností? Tyto otázky jsou velmi palčivé, ale stejně tak samozřejmě i holokaust, k němuž se vracejí i mladí spisovatelé, kteří ho nezažili. A pochopitelně konflikt s Palestinci, který je zároveň konfliktem etickým a morálním, a k etice se literatura vyjadřuje snad neustále. A pokud jde o styl, dnes se najde úplně všechno – od surrealismu až po absurditu či grotesku.

Roste u vás význam spisovatelek?
Určitě se nacházíme v období, kdy je ženská literatura nesmírně silná, a to po tolika letech, kdy v celém světě bylo ženských spisovatelek minimum – s výjimkou několika případů jako třeba Jane Austenová. To, že ženy nepsaly, si vysvětluji tím, že se necítily dost svobodné, protože chcete-li psát, svobodně se cítit musíte. V Izraeli dnes polovina literární produkce pochází z ženských per.

Zvyšuje se i podíl literatury psané ortodoxními židy?
Ortodoxní literatura v podstatě neexistuje, protože ortodoxní židé až na výjimky umění nevytvářejí. Židé žili v Římě, ve Florencii, také v Praze, v centrech umění, a přesto nic jako židovskou hudbu, malířství nebo literaturu do určité doby skoro neznáme, se Židy se tu setkáváme pouze ve filozofii nebo v právu. Judaismus tak není nepodobný islámu, který umění omezoval na architekturu a jisté žánry poezie. Jak se však židovstvo postupně sekularizovalo, tvůrčí energie nahromaděná za tak dlouhou dobu přímo explodovala a tady v Praze je samozřejmě nejlepším příkladem Franz Kafka.
 
Jak důležitý je spisovatel v současné izraelské společnosti?
Není ani tak celebritou jako spíš veřejnou osobou či politickým komentátorem. Den co den dostávám několik pozvání do rádia či televize a musím pečlivě zvažovat, která z nich přijmu a zda mám k danému problému vůbec co říct. Takové výsadní postavení spisovatelů ovšem zase přičítám sionistické tradici – vždyť i Theodor Herzl, nejvýznamnější představitel sionismu, byl kromě novináře též dramatikem a mnohem dřív než rabíni pochopil, že se Židé v rozjitřené Evropě musí normalizovat v tom slova smyslu, že i oni potřebují vlastní stát.