RECENZE: Diktát matky a smrt. Skvělý debut bestselleristy Eugenidese

Románem Sebevraždy panen debutoval před dvaceti lety dnes světoznámý autor Jeffrey Eugenides. Knihu později převedla na filmové plátno Sofia Coppola. Nyní vychází v češtině.

Scéna z filmu Smrt panen natočeného podle Eugenidesovy knihy | foto: Paramount Classics

Jeffrey Eugenides se narodil v Detroitu, což je podstatná informace. Právě Detroit totiž tvoří šedé a zapáchající kulisy románu Sebevraždy panen. A jako by dobrovolná smrt pěti dívek Lisbonových předznamenala konec jedné čtvrti i jedné slavné éry.

Sebevraždy panen

85 %

Autor: Jeffrey Eugenides

Překlad: Martina Neradová.

Vydavatel: Host

260 stran, 289 korun

Ta kniha je směsicí bizarních okolností a všedních životů, touhy, vášně, odříkání, zmatenosti, cynismu, znudění i hraničních situací. Čtenář se zmítá od nadšení zařadit ji mezi nejlepší knihy, co snad kdy četl, až po touhu mrštit jí proti zdi a nechat ji ležet.

Příběh vypráví unisono parta chlapců, dnes už neurčitě dospělých mužů, kteří jako by listovali albem fotografií a narazili na fotku domu v ulici plné starých jilmů. Jeden z kluků bydlel naproti rodině katolíků Lisbonových, v níž matka nesnášela příliš hluboké výstřihy a svých pět dcer - Cecilii, Bonnie, Mary, Therese a Lux - křečovitě střežila. Ostatní k němu chodili dívky pozorovat. Děvčatům bylo od třinácti do sedmnácti, každý večer rozsvěcely v koupelně v patře, zhlížely se v zrcadlech, převlékaly se, přehrávaly desky (dokud jim je matka nepřikázala vyhodit), vedly si deníky. Nikdo nepochopil, proč se v tom přelomovém roce na začátku léta pokusila nejmladší Cecilia o sebevraždu. Podřezat si žíly se jí podařilo, ale nevykrvácela, psychiatři označili její počínání za volání o pomoc a propustili ji domů s obvázanými zápěstími. Tři týdny nato už byla úspěšná. Její čtyři sestry ji do roka následovaly.

Do školy a do kostela

Jeffrey Eugenides: Sebevraždy panen

Eugenides má největší možný spisovatelský dar: příběh, který by vydal na dvoustránkovou bizarní povídku, dokáže rozepsat tak, že nenudí, přestože se zabývá i takovými detaily, jako je vysychající rtěnka. Dokáže vylíčit tíživou atmosféru v domě Lisbonových, který jako by se s každou stránkou propadal do chřtánu temnoty, jako by ustupoval z tohoto světa. Uprostřed něj trůní matka, která musí nahlédnout do televizního programu pokaždé, když chce někdo přepnout televizi, aby zjistila, zda nedávají na ostatních kanálech něco nevhodného. "Tam byste se zabili jen proto, abyste měli co dělat," glosuje stojatou zpátečnickou atmosféru v domě jeden z nápadníků - těch by měly dívky dost, ale rodiče u téměř všech svých dcer (vyjma čtrnáctileté Lux) pravděpodobně uhlídali jejich nevinnost.

Po Ceciliině sebevraždě se chlapci pokusili dívky pozvat na rande, vymámili z rodičů možnost vzít je na školní ples, byť pan Lisbon byl neustále nablízku a hlídkoval. Výsledkem toho báječného večera však bylo jen zesílení restrikcí, nejprve dívky směly jen do školy a do kostela, pak už vůbec nikam. Od večírku vyšly ven jen jednou - aby zachránily starý jilm na své zahradě, který se radnice rozhodla pokácet. Jako jediné sebraly odvahu to udělat, ostatní jilmy v ulici padly bez ohledu na to, zda s tím někdo souhlasil, nebo ne.

Zhoubnost dusivého řádu

Takových podobenství má Eugenides v knize víc. Některá dávají smysl, jiná jsou tu jen jako podivně vyhřezlý plod kymácející se v poryvech autorovy fantazie. Kupříkladu - proč mají dívky špičáky navíc? Zastřený je i autorův motiv, který ho vedl při volbě tématu. Jako by za tím bylo něco víc než jen potřeba vykreslit strasti dospívání a poukázat na zhoubnost dusivého řádu, který pod záminkou morální čistoty nutí lidi popřít vlastní touhu. Klíč je možná v krátké zmínce o "normálních" dívkách z maturitního plesu, které "čekala vysoká, manželé, výchova dětí a zpola nereflektovaná nespokojenost".

Eugenides nechrlí knihu každý rok. Deset let po vydání Sebevražd panen získal Pulitzerovu cenu za román Hermafrodit (česky vyšel v BB artu), dalších deset let se čekalo na Hru o manželství (tu  vydal loni Host). Sebevraždy panen inspirovaly i Sofii Coppolu k natočení filmu, u nás se promítal pod názvem Smrt panen. I pro ni to byl (celovečerní) debut, podobně úspěšný jako pro Eugenidese.